12 - Vánoce přicházejí

„Jedeš na vánoční prázdniny domů?“ zeptala se Angelina Harryho, který se rozvaloval před krbem v nebelvírské společenské místnosti.
„Ne,“ odvětil stručně.
„Slyšela jsem, že bydlíš u tety a strýce.“
„Jo,“ odpověděl neméně stručně.
Angelina se podívala, jako knihou to vlastně listuje. Byl to Famfrpál v průběhu věků.
„Teta se strýcem by na tebe určitě byli hrdí, kdyby viděli jak jsi chytil zlatonku.“
Teprve teď k ní Harry vzhlédl, ve tváři nevěřícný výraz. „O tom dost pochybuju,“ utrousil. „A co ty? Jedeš na prázdniny domů?“
Angelině bylo jasné, že se ptá jen ze zdvořilosti. „Já nemám žádné doma, Harry.“
„A - aha,“ zakoktal trochu rozpačitě.
„Myslím,“ pokračovala, „že je lepší mít alespoň nějaké příbuzné, než vůbec žádné.“
„Tím bych si teda nebyl vůbec jistý,“ ucedil a vrátil se ke své knize.

***

Na vánoční prázdniny opustila školu většina studentů. Pro Katie bylo nepříjemným překvapením, když zjistila, že u zmijozelského stolu zůstala pouze ona a dva studenti ze šestého a sedmého ročníku, kteří seděli na úplně opačném konci stolu a vůbec si jí nevšímali (ne že by o to stála).
U nebelvírského i havraspárského stolu bylo poměrně živěji a tím spíš Katie zaskočilo, když na ni Lily zamávala a jednoznačnou gestikulací naznačovala, ať si jde sednout k nim. Katie měla sice sto chutí, ale by tu ta zatracená kolejní příslušnost! A tak jen rozhodila rukama a zůstala sedět.
Lily se ovšem nenechala odbýt a ve své gestikulaci urputně pokračovala. Nakonec se zvedla, vzala svůj talíř a přišla si sednout vedle Katie.
„Co tady děláš?“ sykla Katie.
„No co. Večeřím. Rve mi srdce, že jsi tady tak sama.“
„Nebuď patetická!“
„Nejsem patetická, mám tě prostě ráda.“
Byla to nejspíš jedna z mála věcí, na kterou Katie nedokázala najít pádnou odpověď. Dokonce na ni nenašla žádnou odpověď.
„Slečno Mustonenová?“ ozval se nad nimi o chvíli později hlas profesora Snapea – zjevně se zrovna dnes někde zdržel. „Nespletla jste si čistě náhodou stůl?“
Lily se postavila, ovšem i tak ji ovšem profesor převyšoval přinejmenším o dvě hlavy. „Nikoli, pane profesore,“ odvětila a už jen z tónu kamarádčina hlasu bylo Katie jasné, že byla na tuto otázku připravená. „Jsou Vánoce a nechat své přátele o Vánocích samotné mi připadá nemorální.“
Snape zvedl obočí. „Velmi dobrá argumentace, slečno Mustonenová. Připisuji Havraspáru pět bodů.“ S těmi slovy se odebral k profesorskému stolu a až když byl pár kroků od nich, uvědomila si Katie, že by měla zavřít pusu.
Lily jen pokrčila rameny, znovu si sedla a spokojeně se usmála. „Veselé Vánoce, Katie.“

***

Bohužel, i o vánočních prázdninách platil školní řád, dle něhož museli být studenti po deváté hodině ve svých kolejích, kam byl samozřejmě zakázaný přístup každému, kdo tam nepatřil. Ne že by za normálních okolností měla Katie ve zmijozelské společenské místnosti mnoho kamarádů, ale byl to přece jen divný pocit, když tu byla pouze ve společnosti dvou starších studentů, které navíc znala jen od vidění.
Rozhodla se, že si bude chvíli číst u krbu a pak půjde spát. Ostatně – ti dva ji dle očekávání úplně ignorovali a vášnivě diskutovali nad partií kouzelnických šachů. Záhy se natolik zabrala do své knihy, že příchod svého kolejního ředitele zaregistrovala až ve chvíli, kdy se v místnosti ozvalo jeho charakteristické: „Dobrý večer.“ Trha sebou a v první chvíli se lekla, že přišel kvůli ní a kvůli tomu, co Lily udělala u večeře.
„Dobrý večer, pane profesore!“ uvítala ho dvojice starších studentů s nepředstíranou vřelostí. „Pojďte, zahrajte si s námi!“ nabízeli mu hned místo u šachového stolku.
Snape si přisedl, ani nezaváhal. „Velmi rád Joshi, děkuji. Mám si nejprve zahrát partii s vámi, Elliote?“ obrátil se na vysokého černovlasého kluka s modrýma očima, který okamžitě odvětil, že mu bude potěšením.
Katie se v duchu pozastavila nad tím, že profesor Snape oslovuje starší studenty pouze jménem. Když se o něco později začaly od šachového stolku ozývat podivné zvuky, doplněné často pochvalnými či naopak zklamanými výkřiky obou studentů, Katie to nedalo: zavřela knihu a přikradla se blíž.
Záhy zjistila, že kouzelnické šachy jsou fascinující podívaná. Figurky se nejen samy pochybovaly po šachovnici, ale dokonce se i samy odstraňovaly z herního plánu, nezřídka poněkud brutálním způsobem. Katie měla ovšem pocit, že profesorovy figurky si počínají poněkud sofistikovaněji než figurky jeho protihráče…
Elliot nesl prohru statečně a když jeho král padl, podal profesorovi s úsměvem ruku. „Děkuji za hru, pane.“
„Bylo mi potěšením, Elliote. Musím říct, že od naší minulé partie jste se výrazně zlepšil. Byl jste pro mne zdatným protivníkem.“
On s nimi vážně hraje šachy pravidelně? podivila se v duchu Katie. Profesor Snape jí až do dnešního dne přišel takový… spíš přísný a odtažitý.
„Pane profesore, zahrál byste si teď se mnou?“ požádal jej vzápětí ten starší mladík, jehož Snape oslovoval jako Joshe.
„Milerád,“ odvětil profesor a jediným mávnutím hůlky postavil figurky zpátky na šachovnici.
Katie shledala, že druhá partie je neméně zajímavá než ta první, dokonce měla pocit, že už začíná chápat některé zákonitosti, jak se figury po šachovnici pohybují.
Josh se sice urputně snažil, ale nakonec i on skončil poražený.
Pak se Snape podíval jejím směrem a Katie teprve v tu chvíli došlo, že musel celou dobu vědět, že tam stojí. „A co vy, slečno Cunninghamová? Hrajete šachy?“
„Ještě jsem to nezkoušela,“ přiznala.
„Tak pojď a zkus to teď!“ vybídl ji Elliot a uvolnil jí místo u stolu.
„Mám hrát s vámi, pane profesore?“ zeptala se nejistě.
„A proč ne se mnou?“ odvětil svým charakteristickým sametovým hlasem.
„Protože to vůbec neumím?“
Elliot se zasmál. „Z toho si nedělej hlavu, když jsem s panem profesorem hrál poprvé, taky jsem nic neuměl.“
Katie na něj pochybovačně pohlédla, ale i tak jí to dodalo onu trochu potřebné kuráže, aby usedla k šachovnici, na níž opět stály vyrovnané figury.
Porážka byla rychlá a drtivá, a to i přesto, že se jí Josh a Elliot snažili radit. Anebo právě proto, jelikož jí každý radil něco jiného. Ačkoli jim Snape nakonec doporučil, aby si své strategie vyzkoušeli na vlastní šachovnici (ideálně proti sobě), Katie to od debaklu nezachránilo.
„Musím už dnes jít, slečno Cunninghamová,“ řekl Snape, když mu pogratulovala k vítězství stejně, jak to viděla u svých starších spolužáků, „ale pokud byste se chtěla o umění šachů dozvědět něco víc, můžete přijít zítra po večeři do mého kabinetu.“