... vždycky mám dojem, že mi politika nejde a strategie jen o maličko líp.
nevím, proč jsem si vymyslela Ostrovy, a ještě tohle období, kde na tom docela záleží!
Outdoorové centrum, které slouží pro školení záchranářů, fotografické výstavy a lákání turistů k utrácení peněz při aktivitách, jimž by se v normálním stavu mysli vyhýbali, není to nejlepší místo pro hlavní velení.
Budova ale byla veliká, před sezónou víceméně prázdná, měla vhodné zázemí a šikovného ředitele. Velkou výhodu taky bylo prázdné parkoviště a blízkost několika jídelních zařízení.
A potom, samozřejmě, tohle bylo outdoorové centrum. Měli tu velké množství map.
Některé z nich byly rozložené po stolech, jiné se válely po podlaze.
Lidé, kteří se zde snažili pracovat, žili ve vypůjčeném čase, a věděli to. Je jen otázkou času, kdy přestane fungovat elektřina. Rozvodná síť je propojená, tohle město pár lokálních přečerpávacích elektráren a nějaké ty větrné turbíny neutáhnou. Bez elektřiny nebude fungovat nic. Ani vysílače mobilního signálu. Vodovodní síť. Přečerpávací kanalizace. Nerozsvítíte si, ani neuvaříte.
Muselo se jednat rychle, vymýšlet různé možnosti.
Ještě že tu byli ti odborníci na outdoor.
A spojení.
S vysílačkami byl problém. Spolehlivá a silná mobilní síť měla za následek útlum jejich používání, kde je teď vzít a nekrást?
Větší lodě je měly, záchranáři, řidiči autobusů, strojvedoucí. Dost na solidní základ komunikace, ale ne dost dobré na nepřetržité spojení do mnoha oblastí.
Informace a znalosti z námořního velitelství ze Stornoway je nutné převést i sem.
A proto byly všude mapy.
Bylo by hezké říct, že ometálovaní generálové lezli po kolenou po zemi a zapichovali do map zelené, červené a žluté špendlíky. Podržme si na chvíli tu představu...
Ne, nedělali to oni.
Jen diktovali umístění sportovním instruktorům.
Velká mapa. Zelený Glasgow, Oban, Ullapool. Zelený ostrov Skye, Portree, Stornoway, Vnější Hebridy. Červený Edinburgh, Inverness, Perth, Stirling. Celé východní pobřeží. Anglie žlutá, nebyl čas a zdroje zabývat se Anglií. Londýn se nehlásil, to stačilo.
Stratégové ve výslužbě se pokoušeli najít vzorec.
Napadl nepřítel průmyslová města? Velké aglomerace? Ale proč potom nechal být Glasgow a na druhou stranu zabral Gairloch?
Bere to od východu na západ? Skoro by to tak vypadalo, ale pak je tady zase ten Gairloch a Torridon.
Z jihu na sever? Proč pak vynechal Glasgow, ale zabral Inverness?
Byl to chaos.
Kromě toho dokázal nepřítel očividně útočit i na moři. Bez toho, aby byl viděn.
Má ponorky?
Proč ale napadá bezvýznamné nákladní trajekty?
Nebo vlak z Glasgow. Nikdy nepřijel, strojvedoucí se neozval, nikdo ho neviděl...
Kromě barevných bodů na mapách začaly vznikat i koridory.
Bodem zlomu byla určena druhá hodina odpolední v neděli.
A nastalo další obvolávání, teď už ale ne nazdařbůh. Spolehlivým, osvědčeným kontaktům, které byly navázány během včerejška a dnešního dopoledne. Policisté, záchranáři, hasiči a profesionální řidiči. Kudy jste po druhé odpoledne v neděli jezdili?
Silnice ostrova Skye utěšeně zelenaly, aspoň ty hlavní.
Mezi Ullapoolem a Vnějšími Hebridami na moři byl vyšrafován červený pruh. A87 celá zelená, spojení na Skye funguje. A 82 zelená na sever k Drumnadrochitu, kousek nad ním červená. Na jihu od Glen Coe se nad ní vznášejí otazníky. Lemují ji zelené tečky, ale nikdo průjezd nepotvrdil.
Zelené tečky ji lemují až ke Glasgow. A přece, někde tam zmizel vlak.
„Bojový plyn nebo radiace, co myslíte, plukovníku? V nějakou zombie apokalypsu odmítám věřit.“
„Potřebujeme víc údajů. Očité svědky...“
MacKay se zarazil. Nemůže vyslat průzkumné oddíly, ale jednu skupinu tu má. Spadají pod Stornoway, není jejich velitelem, ale s tím se ještě dokáže spojit. Do Glasgow neodpluli, protože...
Vzal do ruky červenou pastelku a zvolna vyšrafoval celý Minch.
Vnější Hebridy byly odříznuté.
No nazdar.
Byl dobrým velitelem a dobrým stratégem, ale nebyl tu v místnosti jediným stratégem. Naštěstí.
Proběhla rychlá porada, zatímco instruktoři pořád obvolávali, pořád zanášeli do stále podrobnějších map zelené a červené tečky a čárky. Nebyl důvod je vyhazovat na chodbu a přerušovat jejich práci. K čemu utajení. Vždyť časem budou potřebovat i je.
Podplukovník Ailis Nicholsonová vstoupila do místnosti, kde čekala a z větší části i pospávala skupinka tuctově vyhlížejících mužů a položila na stůl mobilní telefon.
„Volá vás Stornoway,“ řekla, a pak už je nechala, aby se s hovorem vypořádali sami. Byl krátký.
„Pokud tomu správně rozumím,“ řekl, když hovor skončil ten, který byl asi jejich velitelem, „máme vám být zcela k dispozici.“
„Ano.“
„A akce Glasgow je zrušena.“
„Ano.“
Periferním viděním zaznamenala prudký pohyb, ale když vzhlédla, neviděla nic neobvyklého. Tedy k věci...
Podplukovník vytáhla několik map, převážně doplněných otazníky.
„Potřebujeme ověřit bezpečná a nebezpečná území. Samozřejmě s maximální opatrností, kontakt s nepřítelem v žádném případě nenavazovat. Bude-li vůbec spatřen nějaký nepřítel; nevíme, co se v územích, která neodpovídají, děje. Jenom, že s nimi neexistuje možnost jakékoliv komunikace.
Bude se jednat o pozorovatelskou misi, všímejte si čehokoliv neobvyklého a situaci hlaste. Každé očité svědectví má pro nás cenu zlata, takže oči otevřené. Udržujte spojení a vraťte se.“
„Madam?“
Tohle byl starší muž, který do skupiny nezapadal. Než se ozval, sotva si ho všimla. Skutečně dobře uměl splynout s prostředím.
„Ano... vojáku?“
„Seržant Roy Thompson, madam, ve výslužbě. Říkala jste, že potřebujete očitého svědka.“
„Říkala, seržante.“
„Měl jsem vizuální kontakt s útočníky. Vše jsem podrobně nahlásil komandérovi Wilsonovi, ale v současné situaci při množství priorit není divu, jestli se k vám informace nedostaly.“
Nicholsonová se zarazila. Tohle by opravdu mohlo být užitečné.
„Pojďte se mnou,“ řekla. „Všichni pojďte. Poslechnete si to taky. Plukovník MacKay věří v maximální sdílení informací v této situaci.“
To se plukovníku MacKayovi může někdy šeredně nevyplatit, pomyslel si Roy, ale jeho starost to vlastně nebyla.
Informace, že v určitých hraničních místech dochází k skutečným, fyzickým útokům a že útočníky jsou obyčejní civilisté, posunula hranice spekulací. Jako jaderný útok to už moc nevypadalo, naopak se otevřela šílená možnost nějaké té... zombie apokalypsy, ať to znělo jak chtělo nepravděpodobně.
Bojový plyn způsobující psychózu. Nebo bakteriální zbraň, která z vás udělá vraždící monstrum.
To bylo mnohem pravděpodobnější než zombie.
Spíš ten plyn, změna přišla naráz a seržant Thompson se jí nezdál být zasažen.
Nevěděli proč a nevěděli co přesně, ale věděli, co můžou potkat.
Speciální oddíl se rozdělil po dvojicích, dostal přidělené úseky a jal se obkreslovat si informace do map.
Roy popadl červenou pastelku a udělal otazník k severní špičce Loch Lomond.
„Nedovolal jsem se tam,“ řekl.
Tiché, klidné rozkazy, poslední přípravy před začátkem úkolu... (ještě že se vyspali při čekání, půjdou i v noci), to celé mu bylo tak známé a povědomé.
Takhle by vypadal jeho život, kdyby se dostal k speciální jednotkám.
Ale teď už ne, teď už by byl stejně v důchodu.
V Edinburghu.
Zadíval se na mapu, červené, zelené tečky a čáry, oblasti.
Edinburgh.
Tam žádná ze skupin nemíří. Proč taky. Je to červená oblast a je daleko. Nejdřív si potřebují ujasnit bezpečné hranice. Na vzdálenější průzkum bude čas až později. Pokud ten čas vůbec nastane.
Tak plukovník MacKay věří v maximální sdílení informací?
„Já se vydám na jih,“ řekl. „A na východ. Potřebuju se dostat... potřebuju zjistit maximum informací o situaci kolem Edinburghu. Mám mobilní telefon a můžu zůstat ve spojení.“
Poklepal prstem do mapy. Callander byl zelený, dál se barvy nedostaly.
„Můžu ověřit spojení tady, po A84...“
„To je zbytečně daleko. Je vás potřeba blíže, vojáku.“
„Se vší úctou, pane, ale já pod vaše velení nespadám. Jsem ve výslužbě.“
To já taky, MacKay neřekl.
Zabodli se do sebe očima, dva starší muži nad mapou Skotska.
Souboj to byl krátký. MacKay neměl žádnou pravomoc a on to věděl.
„Dobře,“ úsečně kývl. „Ale mobilní telefon stačit nebude. Seženeme vám vysílačku.“
„Děkuju.“
Roye tohle gesto překvapilo. Vzdát se jedné ze svých vysílaček...
Včera lehce zapouštějící myšlenka o nutnosti šetřit zdroje se v jeho hlavě už pořádně rozrostla.
„A, vojáku? Přineste nám ji zpátky, pokud budete moci.“
„Pokusím se.“
Jestli... ne, až najdu rodinu, tak ji přivedu sem, do bezpečí.
„Mapy jsou támhle. Jednu si vezměte.“
A Roy obkresloval a obkresloval.
Červená a zelená a nezapomenout si s sebou vzít nějaké barevné tužky, třeba i jinak. Po večerech se bude spojovat se zdejším centrem, podávat hlášení a aktualizovat si mapu.
Však se do Edinburghu ještě dostanu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
No tak to jsem fakt zvědavá,
Tora
No tak to jsem fakt zvědavá, jak to dopadne.
No to já vím, ale ještě nevím
Tess
No to já vím, ale ještě nevím, jak se tam dostanu! :D
Ach jo. Chudák malá.
Jeřabina
Ach jo. Chudák malá.
Tak on to zvládne. Musí.
Tess
Tak on to zvládne. Musí.
Přemýšlím, jestli spadne Roy
Apatyka
Přemýšlím, jestli spadne Roy do průšvihu a Proměny přímo, nebo někde odbočí a do Zóny se dostane až později... Jsem napnutá jak špagát a vůbec mi nevadí, že už tak nějak víme, jak to dopadne :)
Mimochodem, Glen Coe je údolí, nebo si to pletu? Protože jestli to je to údolí, které si myslím, tak jdu infantilně pištět. A pustit si na smyčku jednu písničku :)
Je to to údolí a taky vesnice
Tess
Je to to údolí a taky vesnice. Co je dole v tom údolí, ale je nová, protože voni dřív bydleli na tý druhý straně spíš. A trošku vejš.
Líbí se mi jak to mapují. V
Killman
Líbí se mi jak to mapují. V tuhle chvíli mobilní sítě ještě nějak fungují ne? S Londýnem se nedá spojit, a co třeba zahraničí - jde se dovolat někam na kontinent třeba?
Ano, mobilní síť teď ještě
Tess
Ano, mobilní síť teď ještě jede.
Teoreticky by se dalo na kontinent dovolat, ale prakticky je to vlastně ani nenapadá, protože se soustřeďují víc na nejbližší okolí. Kontinent "počká".