Prstem projížděla po drobounké jizvě, která dělila zlatého ptáčka někde pod křídlem. Nevěděla, co říct. Netušila, že opatrně sebral střepy. Neřekl jí, že je pomalu a pečlivě skládal k sobě.
"Já..." položila hrneček na stůl. "Koupila jsem si nový. Úplně stejný."
Podíval se jí do očí.
"Byl to jen hrneček," hledala výmluvu. "Chyběl mi do sady..."
"Kdybych..."
Nedořekl. Nechtěl slyšet, že za něj by si pořídila náhradu stejně snadno.
"Odpusťe..."
Usmál se.
Znovu se omluvil.
Odešel.
Teprve potom, červená ve tvářích, přivinula slepený hrneček k srdci jako nejcenější poklad.
Vůbec nebyl stejný. Ten hrneček rozbila, když ho hodila po něm...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Napiš román. Přivedeš
Wolviecat
Napiš román. Přivedeš červenou knihovnu zpátky na výsluní
S mou produktivitou asi těžko
Lady Peahen
S mou produktivitou asi těžko... Ale ano, tenhle žánr je něco pro mě.
A mně se to líbí!
Aplír
A mně se to líbí!
To mě těší!
Lady Peahen
To mě těší!
Ach, teda já na romantiku
strigga
Ach, teda já na romantiku nejsem, ale tohle mě nějak dojalo :-)
Tak to jsem ráda, že to
Lady Peahen
Tak to jsem ráda, že to funguje i mimo milovníky žánru.
Teda, to je dost zvláštní
Esclarte
Teda, to je dost zvláštní projev lásky...
On to byl spíš projev
Lady Peahen
On to byl spíš projev bezradnosti, protože si odmítala připustit, že by ho mohla mít ráda.
To tak bývá. Krásně smutné.
mamut
To tak bývá.
Krásně smutné.
Děkuji, budeme věřit ve
Lady Peahen
Děkuji, budeme věřit ve šťastný konec, jaký k žánru patří.
To je krásný :)
Saphira
To je krásný :)
Ráda potěším;)
Lady Peahen
Ráda potěším;)