Divoké husy

V předjitřní chvíli je ticho mocné jako výkřik a myšlenka nemluvněte, která nabývá tvaru v oceánu vědomí zastřeného sladkou mlhou vonící po mléce, čerstvá a svěží jako pupenec jírovce.
Vítr povívá krajkovou záclonou, oknem vniklo volání divokých hus.
Je snadné odpovědět, lehké vznést se, být částí hejna.
Kdo neví, že nemůže, je všemocný.
Alespoň na chviličku.
Husy jsou mnohem moudřejší, než si lidé kdy všimnou. Krouží nad domem, neopouštějí novou družku, dokud se nevrátí zpátky. Teprve pak táhnou dál.
Poslední máchnutí křídel, do peřinky lehce dopadá dětské tělo.
Kolébka se zhoupne, chůva se zasměje ze spánku.
Tenkrát se proměnil poprvé.