18. kapitola - Kniha

18. kapitola
Kniha

Šárka svírala knihu v rukou. Světy kolem se přestaly prolínat. Nejspíš si ujasnily věci a přestaly s ní točit. Kniha byla v tomhle ohledu fantastickým těžítkem. Objemná, a přitom ani ne tak těžká jako ostatní svazky. Její vazba byla hladká. Ještě ji nikdo nestihl ohmatat, ošoupat a měla jinou vůni. Trochu louka, trochu les. Jako by se schovávaly pod vrstvou kůže. Někdo si dal tu práci, že na obálku natiskl obrysy zvířat, která mohla být draci nebo jeleny. Šárka přejela prsty po jejich rýhách a vzpomněla si na své výtvarnické pokusy. Občas jí při nich vycházeli podobní podivíni.
Tihle ale vypadali překvapivě úhledně. Snažila se přijít na to, jestli v některém ze svazků v knihovně našla podobné detaily a vzory.
Tvorové se navzájem honili kolem stromu. Jediné, co o něm mohla bezpečně říct, bylo to, že to měl být listnáč.
Šárka knihu otevřela. Čekala… cokoli. Výbuch. Že se kniha dá do smíchu. Nebo že ona sama procitne v proutěné knihovně. Nečekala, že se z knihy vysypou barevné papírky.
Šárka ten listopad následovala na podlahu. Neposbírala ho však. Zatím ne. Na místě, odkud papírky vyklouzly, bylo napsané:
Tato kniha je pro Tebe, drobečku. Ráda tě poznávám, i když ještě nějaký ten měsíc potrvá, než se setkáme. Prozatím Ti sepíšu pár poznámek. Pomáhá mi to srovnat si věci v hlavě. S láskou Zorja. (Měla bych napsat „matka“? Zatím je to nové a teprve si na ten titul zvykám. Poněkud mě překvapil. Dopřej mi čas.)
Bylo to hezké písmo. Pak změnilo odstín inkoustu a dodalo: Tato kniha je pro Tebe, Šárko. Tu maličkost se jménem už jsme si vyjasnily. Pokusím se připsat dalších pár věcí. Vím, že předbíhám, ale Ty i Tvůj otec spíte. Měla bys ho vidět. Leží vedle Tebe, schoulený jako liška v doupěti kolem mláděte. A já nedokážu usnout, i když se mi celý den klíží oči. Za pár let spolu probereme význam ironie. Po setmění ožívám, zapaluji svíce a píšu Ti, uzlíčku. Náhodné věci, které mě napadají, veledůležité poznámky, a jedním uchem poslouchám, až zaslechnu Tvé vrnění.
Za pár let toho spolu probereme mnohem víc.
Pod tím byl přilepený papírek s obrázkem ptáka, který byl samá klička a vypadala dost spokojený sám se sebou, když se usmíval a od zobáku se mu linula písmenka: Viz poznámky.
Šárka posbírala popadané lístky do vějíře. Na některých byly krátké věty, na dalších byly patrné linie a ohyby. Kdyby je poskládala, stali by se z nich papíroví ptáci? Měla by to zkusit.
Pak ji napadlo, jestli by létali.
Vzala modrý lístek, který musel být zkušební, protože na něm bylo pár čárek inkoustem. Párkrát ho přeložila. „Počkat, tohle znám,“ řekla si. „Je to jen vlaštovka. A ani nevypadá jako pták.“
Až na to, že když ji poskládala, čáry na vlaštovčiných zádech a křídlech se spojily v Let je na Tobě.
Šárka měla pocit, že Zora, Zorja… její máma… ať už to byl kdokoli, měla potměšilé sklony. Libovala si v hrách a hádankách.
Taky měla pocit, že toho z pár vět zjistila víc, než se dozvěděla od celého hradu dohromady.
Jenomže to mohla být jen nevinná poznámka. Šárka zvedla vlaštovku v ruce a namířila jí na lustr. Vzory na něm nebyly tolik patrné. Kdyby nevěděla, co tam má hledat, nejspíš by je přehlédla.
Vtom se dole otevřely dveře a Šárce při tom zvuku málem vyskočilo srdce z krku.
Mistříček minul globus, poklepal o něj prsty a začal hledat něco na pracovním stole.
Šárka usoudila, že Zdislav by se nanejvýš mohl leknout, že si tu pohazuje vytrhanými stránkami knih. Ale doufala, že už se znají dost dobře na to, aby tuto možnost vyloučil a nevyhodil z okna ji za takovou zrůdnost.
Pokud možno nenápadně spustila ruku.
Mistr zvedl hlavu a zamžoural proti slunci.
Došlo jí, že hrozí nebezpečí, že mistr projeví zájem o to, co dělá. A hlavně o to, co čte. Když šlo o knihy, byl na ně vysazený jako volavka na ryby. Hltal jednu po druhé.
Nechtěla se o knihu dělit. Aspoň zatím ne.
Rychle vymýšlela nějakou nezajímavou odpověď na otázku, s níž se mistříček vytasí.
Jenže on se znovu sklonil ke stolu. Popadl jednu z knih a šel.
Šárka si oddechla tak, že by to vlaštovku odneslo za sedmero hor i vod.
Když knihou zalistovala dál, ukázalo se, že to bylo dost dobře možné.
Máma jí zanechala kouzla.