21. Rozvoj mobility aneb Lesk a bída cyklostezek

Na začátek bych chtěla podotknout, že nehodlám požadovat žádné změny legislativy nebo vykřikovat něco o křivdách, které se mi dějí. Jenom se chci tak trošku zamyslet.
V posledních letech dochází k velkému, místy až nekriticky velebenému rozvoji cyklistického provozu v rámci měst a také k úpravám patřičné infrastruktury. Což z větší části vítám! Ne ale vždycky.
Nejezdím na kole, jezdím na koloběžce. Ze zákona je koloběžka kolem, takže patřím na cyklostezku, na silnici a do cyklopruhu. Popovídejme si nyní o těchto typech komunikací.

Cyklostezky
Mám je ráda! To říkám za začátek. Myslím si, že pro koloběžku se jedná o optimální druh komunikace, přestože na ní nejsem sama.
Ano, jakákoliv komunikace má ten primární problém, že na ní opruzují i jiní účastníci provozu.
Kdo mi na cyklostezce vadí: Maminky, které chodí s kočárky vedle sebe. Pejskaři, kteří venčí pejska na šňůře vedené přes celou šířku cyklostezky nebo ho nechávají na volno pobíhat, aniž by mu věnovali jakoukoliv pozornost. Rodiče, kteří nekontrolují své děti. Ten pán, co s výrazem „jsem otec, kdo je víc“ hrdě vstrčil svůj kočárek přímo před moji (z kopce rozjetou) koloběžku (nikomu se nic nestalo). Cyklisté, kteří jedou pomalu a vedle sebe. Cyklisté, kteří jedou rychle a nepoužívají zvonek. Elektrické koloběžky, které jedou rychle a nepoužívají zvonek.
Zdálo by se, že mi na cyklostezce vadí všichni...
Jenže... kdo mi na cyklostezce nevadí: Maminky, které nechodí s kočárky vedle sebe, ale přiměřeně při straně. Pejskaři, kteří mají svého miláčka pod kontrolou. Rodiče, kteří se svým dětem věnují. Děti obecně, od toho věku, co se dokážou rozhlédnout kde co lítá. Běžci (bývají pěkně drsní a bez problémů je předjíždím). Inlinisti, protože jsou mnohem rychlejší než já a ujedou mi. (Po zkušenostech na inlinech musím se smutkem konstatovat, že dnešní cyklostezky nejsou pro inlinisty stavěné. Jsou pro ně příliš úzké, chce to pruh aspoň dva metry široký.) Cyklisté, kteří zvoní na zvonek.
Na koho se na cyklostezce usmívám: Maminky, které s kočárky běhají (fakt hustý!). Stařenky o holi (stařečkové nějak nechodí). Jiní koloběžkáři. Děti, které mi mávají.
Jak vidíte, přes tu příšernou újmu spočívající v tom, že se musím o nějaký prostor dělit, je pro mě jízda na cyklostezce vlastně dosti příjemným zážitkem, při kterém se i usmívám. Mluvím samozřejmě o cyklostezce přiměřeně široké, jíž je třeba ta Hloubětínská, bohužel ovšem ne v celém svém průběhu. Ale jde to, jde to.
Cyklostezky můžou mít povrch asfaltový nebo mlatový. Obecně preferuju mlatový, protože mám dojem, že mi to na něm jede líp. Je to jen dojem; asfalt je hladší a má tudíž menší koeficient tření, ale ten mlat je prostě tak příjemný! Ano, když je nějakou dobu vlhko, nastává z mlatu blátíčko, ale aspoň jsem tam sama! Proto jsem tak smutná, že Karlínskou cyklostezku teď předělali na asfalt. Ale taky ji rozšířili, pravda.
Je fakt, že když jste inlinista nebo vyznavač koloběžky s velmi malými kolečky, na mlatu pláčete. Zase jako chodci je vám mlat příjemnější. Na a vyber si, někde ty dotace spotřebovat musíme a taky nějakou tu aktivitu vykázat!

Silnice
Ano, jakožto koloběžkář patřím na silnici. A někdy skutečně na silnici jezdím!
Převážně v tu chvíli, kdy je to silnice s provozem řídkým až zanedbatelným, vedoucí ideálně po rovině nebo s kopce, preferenčně s rychlostí omezenou na 30km/h či méně (pozor, i já musím dodržovat maximální povolenou rychlost!).
Reálně jezdím na silnici kolem Kyjského rybníka a k mostku na Průmyslové. Je po ní i značená cyklostezka, no neber to. Vzhledem k možnému provozu autobusů v některých úsecích a občasnému nějakému tomu autu mám vepředu zapnuté světlo a na zádech blikačku a snažím se jet hlavně čitelně. Jak už jsem hezky rozježděná, jedu po rovině rychlostí tak 15-17 km/h, s kopce většinou 20-25 (pak už brzdím, pokud nemám dopředu opravdu dobrý přehled). Do kopce však klidně i jen 8-10.
Vzhledem k tomu, že auta mají v onom úseku třicítku, bych je ošklivě zpomalovala, kdyby za mnou musela jet. Naštěstí je v místě ale mnoho možností k předjetí (prakticky všude), a to i při teoretickém dodržení odstupu metr a půl.
Když jedu po Malé straně, jedu taky po silnici, neboť chodníky jsou široké něco přes metr v nejlepším případě a obsahují chodce. Silnice obsahují kočičí hlavy-y-y a občasné auto, jemuž dávám přednost tak, že zastavím, přesunu koloběžku na chodník a kousek ji vedu. Na předjetí tam není možnost ani metrového rozestupu.
Naštěstí tam auta moc nejezdí.
Heleďte, mně je jedno, že mám podle zákona právo se na té silnici klepat rychlostí třeba 10 km/h a auto musí hezky za mnou, ono má dosti přes tunu a mně nějaké to uhnutí neublíží.
Na silnici mi samozřejmě auta vadí, ale je to jejich primární komunikace a nic jiného jim nezbývá, než ji využívat. Jsem se s tím smířila.

Cyklopruh
Dalo by se tvrdit, že je to optimální ochrana mě jakožto neautomobilisty, pokud už musím na silnici. Opak je ale pravdou!
Nejdříve si vezmeme pásmo, vyhlášku a zauvažujeme.
Šířka jízdního kola je uvažována 60 cm, nutný pohybový prostor 2x20 cm (kolik od šířky kola může vlát cyklista) a bezpečný prostor 2x25 cm (kolik je na každou stranu od vlajícího cyklisty zapotřebí volna, aby nedovlál do míjeného vozidla). Když to sečteme, zjistíme, že šířka cyklistického jízdního pruhu je 150 cm.
Nicméně platí výjimka, že šířka cyklistického jízdního pruhu může být i 100 cm. Logicky uvažující si řekl: Dobře, máme cyklistu, který vlaje, to je jako ten jeden metr šířky. On má na jedné straně krajnici, tam je přece bezpečno, těch 25 čísel tam nepotřebuje. No a na druhé straně je značená ta přerušovaná čára, ta je vlastně skoro 25 cm, a které auto jede těsně u ní? Tam taky těch 25 čísel nepotřebuje!
Potud s nechutí, ale dejme tomu.
Načež se cyklistický pruh značí 1 m na osu a ne na okraj a cyklista přijde o dalších 10 čísel...
Ale můžeme vykázat, že jsme vyrobili x kilometrů cyklostezek. A cyklisti, šup tam! Tam patříte.
Problém je v tom, že ze zákona jsem cyklista.
Jenže - prostor, který zabírá cyklista sedící na jízdním kole a šlapající po rovině, tedy vlající minimálně, je těch nějakých 60 cm. Až 80 u blahobytnějšího cyklisty. On sedí v ose kola a šlape.
Já se odrážím. A k tomu musím střídat nohy. Já nejsem v ose koloběžky.
Prostor, který zabírá koloběžkář, jedoucí s kopce a tudíž nešlapající, vlající minimálně, je těch nějakých 60 cm, až 80 u blahobytnějšího koloběžkáře. Jenže šlapající kolobežkář zabírá prostoru poněkud více, protože nezůstáva v ose koloběžky, ale přeskakuje z nohy na nohu. Je to tak 90 cm, až 105 u blahobytnějšího koloběžkáře.
A tu vidíme problém, až životu nebezpečný! Jakožto koloběžkář bych měla jet v pruhu, který je 100 cm široký od osy k ose a já zaberu 90 cm! Nemám bezpečný prostor 25 cm, já nemám ani manévrovací prostor 20 cm! Kolem mě auta svištící padesátkou a míjející mě v povolené vzdálenosti 10 cm, nedejbože mě vyhodí kámen nebo nerovnost na silnici jen o kousíček a už jsem pod koly!
Tyhle „ekonomické“ jízdní cyklopruhy jsou doslova smrtící pastí.
Nemluvě o krásném případě, kdy takovýto vyhrazený jízdní pruh náhle končí a je sveden (díky pěknému zúžení komunikace) rovnou před kola aut... jedoucích povolenou padesátkou. Klasickým příkladem jsou třeba podjezdy pod mosty, kdy kromě toho, že musíte sjet před auta taky zároveň vjíždíte do tmy a jste prt vidět.
Nebo... ukažme si na ulici Dukelských hrdinů, to je ta před Veletržním palácem. Auta tam jezdí pomalu, protože je tam hodně přechodů. Je tam krásný cyklopruh, směrem ze Stromovky. Umístíte se na cyklopruh. Jedete vesele cyklopruhem, těsně vedle zaparkovaných aut, jen koukáte, jestli v nich náhodou není nějaký pasažér, který by vás chtěl sestřelit náhle otevřenými dveřmi. Na semaforech s Veletržní objedete stojící aura zprava, pořád po značené cyklostezce, a nestavíte se před ně, protože jste koloběžka a ne debil... teda, kolo. Kolo má rychlý odpich, vy pomalý, takže vám ze zákona všichni můžou tvrdit, že jste kolo, ale to vás při startu nezrychlí a bude z vás buď překážka v provozu, nebo placka. Zůstáváte tedy stát v cyklopruhu vepředu. Padne zelená, vy vyrazíte, radši to pořádně rozšlapete, abyste dlouho nezavazeli autům odbočujícím přes cyklostezku doprava... a hned za křižovatkou je cyklopruh sveden do normálního jízdního pruhu! Takže vás hodí přímo před auta jedoucí rovně, která vás samozřejmě před čumákem neočekávají, debila, vždyť jste je doteď míjel ve vyhrazeném pruhu.. který není, vy jste kolo, tak šup hned do silnice, bez upozornění. Situace budiž veselejší o to, že auto má před sebou vás, těsně vlevo koleje ideálně i s jedoucí tramvají, tak si může vybrat, jestli vás srazí, vjede pod tramvaj, nebo jenom dupne na brzdy a bude se modlit, aby fakt brzdily.
A kdo je tu ten idiot?
Vy ne, vy jedete, jak vás značení navedlo. Auto taky ne, to jede, jak mu jízdní pruh ukazuje. A tramvaj už vůbec ne!
Idiotem je ten, kdo to tak nakreslil.
(Hledím na leteckou mapu; nedávno tento cyklopruh končil ještě o jeden přechod pro chodce blíž. Cyklista se tedy mohl připravit, že najednou jede v jízdním pruhu pro auta. Které zde byly dva vedle sebe, tudíž byl cyklista, potažmo koloběžkář, snadno předjetelný. Někdo ale chtěl „postavit“ dalších 50 metrů „cyklostezky“, asi, a vyrobil tuhle past.)
Nemluvím o místech, kde vznikly krásné široké barevně oddělené cyklopruhy, jako například Štefánikův most, to je ten k Letenskému tunelu a takto vlastně část vnitřního okruhu Prahou. Tento byl kvůli zavedení cyklopruhu ze dvou pruhů zúžen na jeden, což má za následek, že žádné z aut značení nerespektuje a stále jezdí, jako by tam vedly pruhy dva, a na toho jednoho cyklistu, co tam za hodinu projede, se ošklivě natlačují. Tady by zase bylo vhodnější jen vyznačit v jednom z normálních pruhů piktogram cyklisty a nechat auta, aby se dotyčnému náhodnému kusu vyhýbala s dodržením metrového odstupu. A v těchhle podmínkách to zvládnou bez problémů i u odstupu metr a půl.
Vůbec ty odstupy jsou tam, kde to jde, dobrá věc!
Ale třeba ne na těchhle místech směrem do Prahy, je tu jeden jízdní pruh, napravo betonová zeď, nalevo rantl oddělující auta od tramvajového pásu. Tady když pojedu tak, jak bych měla, v jízdním pruhu, rychlostí 14 km/h, způsobím buď dopravní nehodu, nebo nejeden infarkt.

Jak říkám, nepláču nad křivdou a nestěžuju si, že mi politici na magistrátu/v našem státě/v Evropské unii nedávají takové podmínky, abych mohla na své koloběžce jezdit bezpečně cyklopruhy nebo volně po silnici. Lidí i dopravních prostředků je moc a jsou různí. Nevejdeme se všichni všude tak, abychom neomezili nebo neublížili ostatním.
Proto používám to, co mám mezi ušima.
A v takových místech jezdím po chodníku.

Chodník
Koloběžka je kolo a jakožto taková na chodník nepatří. Pokud na něm náhodu není značená cyklostezka.
Jenže chodník je často zdaleka nejbezpečnější možnost jízdy.
Zase ale nesmíte být hovado. Na chodník patří implicitně chodci, tedy když je na chodníku chodců tolik, že by hrozilo jejich omezení, zpomalím, sestoupím z koloběžky, vedu! Nejezdím jako kretén! Pokud mi chodec upozorněný cinknutím (převážně z důvodu „pozor, něco tě předjede, nelekni se“, ne „idiote, kliď se z cesty!“) uhne, děkuju!
Na rozdíl od kola je koloběžka pro jízdu po chodníku použitelná. Skutečně totiž není problém přejít z jízdy do chůze a naopak.
Koloběžka je ovšem na chodníku protizákonně...
A já jen doufám, že pokud mě uvidí policista, jak jedu po prázdném chodníku na nábřeží Edvarda Beneše a neplazím se tím jediným pruhem pro automobily, plačící vyčerpáním a nepředjetelná, použije taky mozek a pokutu mi nedá.
Naděje umírá poslední.