22. Zatím

Informace kolují.
Pete Wilson skoro ani nešel spát, a když už se svalil na postel spíše upadl do bezvědomí, než aby usnul. Pokud nebyl úplně vyřazený tak, že by připomínal spíše mrtvolu než spáče, s trhnutím se po chvíli probouzel (Generátory! Sádky! Plachetnice!) a ze zvyku si zapisoval nápady, které se mu do hlavy vkrádaly z podvědomí.
Ne že by to po sobě ráno pokaždé dokázal přečíst, nebo si uvědomoval, co tím vlastně myslel.
Nebyl na koordinaci úkolů sám, jen měl dojem, že je. Byla tu námořní základna, která se nějakým způsobem musela organizovat. Běžný život, zásobování, rybáři, jachtaři.
Život, který se pro většinu lidí nijak zvlášť nezměnil.
Zatím.
Problémy se zásobovacími trajekty, které poněkud nezásobují, se projeví až o něco později.
Je prokletím být odříznutý na ostrovech, kde se vlastně nic neděje. Na pevnině mají nebezpečné oblasti, v okrajových částech bezpečných enkláv občas dojde k útokům. Musí hlídat hranice, to je pravda. Mají to nebezpečnější.
Ale pro tamní obyvatele je situace reálná.
Ostrované se tváří, jako by to celé byla jenom nějaká rozhlasová hra.
Velící důstojníci námořní základny vyletěli do vzduchu, ale posloupnost velení zafungovala. Naštěstí.
Naneštěstí se teď k moci dostal nejeden oportunista, který sem byl uklizen, aby jinde nenadělal moc škody.
A komandér Wilson v posloupnosti velení není. Nikdo mu nedává rozkazy.
Začal si je tedy dávat sám.
Praktiky tu neexistuje centrální moc. Stornoway si vždycky jela po svém, hlavní centrum oblasti s hustým námořním provozem, z nějž jen část byla vidět na první pohled. Vesnice, vesničky a roztroušené usedlosti, kde obyvatelé buď dojíždějí daleko do práce, nebo sedí na místě jak je rok dlouhý. Komunity, které se navzájem znají a pomáhají si, protože musí. Protože nikdo jiný se o ně nepostará.
Ano, tady centrální moc nefunguje, a to ani v rámci Vnějších Hebrid.
Jak dlouho trvalo, než se mu podařilo zprostředkovat spojení do různé části ostrovů? Příliš dlouho. To už se snáz domluví s Glasgow než s Tarbertem. Neměl skoro žádné zprávy o Harrisu - o Harrisu! To je jen hodina jízdy! - dokud ho nenapadlo spojit se s řidiči autobusů.
Teď už má spojení, má informace a může je předávat místním komunitám.
Lewis, Harris, Severní a Jižní Uist, Eriskay, Barra. Kromě nefungujících některých televizních programů se nic zvláštního neděje, nikde. Nějaký ten výpadek elektřiny je tu normální, většina veřejných budov má vlastní větrnou turbínku, která se o místní spotřebu postará. Majáky si pomáhají solárními panely, mají tak nízkou spotřebu, že nevadí věčně zamračená obloha.
Mezi ostrovy trajekty jezdí bez nejmenších potíží. To byla jedna z prvních věcí, které zjišťoval v pondělí. Ale po domluvě s Calmacem byly zrušeny všechny plavby přes Minch.
Omezení plavby na dvě míle od pobřeží. Snad tu nebude mít povstání, ale co dělat? Sám by si myslel, že se jedná jen o nejapný žert, kdyby ho trosky trajektu a části základny nepřesvědčovaly o opaku.
Lewis, Harris, Uisty, Eriskay a Barra. Dvě míle od pobřeží.
Jestli se situace nezmění, zůstanou odříznutí.
Větší hlavouni řeší důležitější záležitosti, on se věnuje předávání informací. Zřizování kontaktních bodů v rámci enkláv. Jejich vzájemné informování.
Fort William, pevnina. Na severní hranici staví závory. Spíše upozornění než bariéra.
Ullapool, severní enkláva. Také začali se závorami, ale ty odhodlané řidiče nezastaví. Proto změnili postup a silnice budou přehrazovat kmeny.
Vnitřní Hebridy, včetně ostrovu Skye. Spojují se primárně s Fort Williamem, díky bohu za tamní velitelské centrum. Zapojují do celého procesu i civilní správu, vypadá to, že něco bude fungovat. Měli by asi taky vydat omezení plavby, nesmí to zapomenout navrhnout.
Glasgow.
Zaškaredil se.
Tam je to snad skoro horší než tady. Levá ruka neví, co dělá pravá, zajistit, aby vám dvakrát po sobě zvedl telefon ten stejný člověk a aby s vámi někdo prostě mluvil, je prakticky nemožné. Každý telefonát končí dojmem ztraceného času. Času, který není. Nemůže trávit hodiny dohadováním se s Glasgow, potřebuje tu dobu trávit řešením věcí, které může změnit. Lidé z nížin, co od nich čekat.
Sám byl původem Angličan, neměl co říkat.
No, aspoň má Glasgow jeho telefonní číslo.
Zatím.
Vytyčení hranic enkláv, to teď dělá hlavně Fort William a on jim nemůže pomoct. Fort William je to, co zbylo, jediné rozumné centrum, s kterým se dokáže spojit. Inverness, Aberdeen, Dundee, Perth, Stirling, Edinburgh. Všude červená barva.
S kódováním pomocí barev taky přišel Fort William.
Tady je sice krásná zelená, ale mají tu svých problémů dost. Jsou závislí na dodávkách z pevniny. Ty ovšem nejsou.
Snad je to jen dočasné, ale co když ne?
Další hovor s Fort Williamem. Lokální centra ho aspoň zbavují nutnosti obvolávat všechno úplně sám.
Přicházejí na problémy a na řešení.
Jídlo.
Je jaro, ještě stihnou zasadit brambory. Všude. Brambory budou sázet všude.
Ještě žijí stařečkové a stařenky, kteří vědí, jak obdělávat machair. Zázrak, že se z trávy v písku něco může urodit.
Zázrak, že na neúrodné Vysočině aspoň něco roste.
Některé rostliny můžou být vyváženy zlatem.
Botanická zahrada v Lochcarronu jich má nespočetně. Léčivé. Technické. Len, konopí... popravě řečeno při jejich hlášení už únavou poklimbával. Hlavní hospodář zabíhal až příliš do podrobností.
S trhnutím se probral, aby ještě pořádně zachytil konec hlášení.
„... a na jižní straně vysel mák.“
Klik.
Pete udiveně zapřemýšlel, co má se situací dělat pověšený čaroděj, ale pak si uvědomil, že je opravdu unavený.
Měl by jít spát.
Telefon ještě funguje.
Zatím.

Druhého dne se rozhodl. Může se vykašlat na politikaření, na posloupnost velení si už stejně nehraje a situace v širším měřítku ho nezajímá.
Jeho měřítko se podstatně zúžilo.
Lewis, Harris, Uisty, Eriskay a Barra.
To je jeho svět.
Řidiči autobusů a kapitáni místních trajektů jeho poslové. Místní komunity prostředek, jakým zajistí to největší bohatství.
Jídlo. Přežití.
„Takže všichni sázet bandory? Všude, jako všude?“ zněl dotaz. „A... to nějak pomůže?“
„Pánové... a dámy,“ řekl Pete, usrkávaje předraženou, slabou a ještě k tomu mizernou kávu v trajektovém terminálu, který sloužil místním autobusákům jako hlavní opěrný bod, „letos pomůžou třeba i pampelišky.“
Ty ani nezačali na trávnících hubit. Měli tak trochu štěstí.
Pampelišky ještě nevykvetly.
Řidiči začali diskutovat nad jízdními plány. Nafta byla, která byla, a až dojde zásoba, nebude. Čí bratranec objede benzínové pumpy? Aspoň co se týče látek byli soběstační, kdekterá teta umí příst, tkát i plést. Harris Tweed, to je přece značka! Někdo má krávy, jiný koně, sežene se hnůj. Než machair, osází se bramborami nejdřív kdekterá zahrádka. Pozemky místního hradu jsou úrodné! A co teprve golfové hřiště!
Konečně, po několika dnech, pocítil Pete lehké uvolnění.
Už v tom není sám.
A přitom na tohle zapomněl. Po všech těch letech, kdy byl v armádě, jako by civilisté nikdy nebyli součástí řešení. Vždycky jen součást problémů.
Ale teď jsou tady a organizují, berou na svá ramena část jeho zátěže.
Skoro se zdá, že Vnější Hebridy by mohly přežít.
Zatím.