Úniky

Každým mým kouzlem narůstala temnota v mém nitru jako bublina krmená dětským dechem. Stále jasněji jsem viděla její obrysy – kmeny v černavé zeleni smrkového lesa.
Přicházela s ní zvláštní, neznámá, divoká magie, vytlačující tu mou. Plula podhoubím, prorůstala stébly trávy, pulzovala s mízou. Nepatřila mi – kde jsem dřív nařizovala, teď jsem musela naslouchat – ale lákala mě.
Nořila jsem se do ní, učila se - zaplést plot šlahouny ostružiní, ponouknout byliny k růstu.

Jenže s každým ponořením bylo těžší se vrátit - do světa lidí a slov.
Bylo těžší najít znovu své vědomí - a hlásek tážící se Co se stane, až bublina praskne?