Pravda na doslech a přece neslyšená

Slova drhnou a škobrtají, neponoří se pod hladinu všednosti. Naslouchá – srdce tlukoucí radostí přeskakuje v běh úzkosti, nerozumí náhlé změně: Mluví cize, ztěžka, trhaně, kde jindy jeho slova hladila, hrubě škrábou.
Místo růží jí myslí prokvétají trny, snad je to jí... snad tak blízko setkání ztratily ornamenty vyznání upřímnost.
Hlas vyslyší její pochybnosti – sametově se prohloubí a znovu jeho inkoustem zní noční tma blízká z dopisů.
Zavře oči a nechá se jím unášet, odežene něžný dotek podvědomí, hlas znějící ze vzpomínek. Na letmý okamžik srdce odkrývá pravdu, ale závoj snu rychle opřede její hrany – a Roxana políbí svou vytouženou lež.