Cyrano z Bergeracu

Slova drhnou a škobrtají, neponoří se pod hladinu všednosti. Naslouchá – srdce tlukoucí radostí přeskakuje v běh úzkosti, nerozumí náhlé změně: Mluví cize, ztěžka, trhaně, kde jindy jeho slova hladila, hrubě škrábou.
Místo růží jí myslí prokvétají trny, snad je to jí... snad tak blízko setkání ztratily ornamenty vyznání upřímnost.
Hlas vyslyší její pochybnosti – sametově se prohloubí a znovu jeho inkoustem zní noční tma blízká z dopisů.
Zavře oči a nechá se jím unášet, odežene něžný dotek podvědomí, hlas znějící ze vzpomínek. Na letmý okamžik srdce odkrývá pravdu, ale závoj snu rychle opřede její hrany – a Roxana políbí svou vytouženou lež.

Cyrano: Příteli dobrý, samotným vzhledem Roxanu nezískáš. Bez správného slova na správném místě půvab tvé tváře zevšední.
Kristián: Ale vždyť já nevím, co mám říkat. Myšlenek mám plnou hlavu, ale v ústech se ta nejkrásnější slova mění v ohavný kýč. Květnatá přirovnání uvadají, ohnivá vášeň ztrácí svůj žár a slova nehynoucí lásky zanechávají odpornou pachuť klišé.
Cyrano: Přesto ji můžeš získat svým slovem. Celého milovníka si žádá, celého dostane.
Ty dej mi svůj zjev, já dám ti svou výřečnost. Já budu tvou poetickou myšlenkou, tvým básníkem, tvým obratným rétorem.
Zůstanu tu, ve stínu, ty jdi a jednej za nás oba.