Marie

Točí se a vrčí, kolovrátek, vřeteno kmitá, tenká nit se lehce vine. Jako sudičky, o kterých jim vyprávěl pan řídící, sedí a předou, když se venku ve sněhových vločkách snáší noc. Jak dlouhá bude naše nit, napadne ji maně, aby mysl otázku vzápětí zahnala do tmavých koutů, pryč od ní. Protože ona už cítí lehký dotek černočerných perutí, v tíži na prsou, ve zkráceném dechu, jasně krvavé skvrně na kapesníku, blíž a blíž. Plouží se sněhovou závějí, ubohá, unavená Marie, sotva vleče nohy. Hluboká tůň, ve které se dnes má zjevit osud, stěží může být chladnější než její studený strach.