Snídaně šampiónů

„Nechci se bít!“ křičí Vilém uprostřed rohaté arény; v helmě zapouzdřený soupeř doráží zprava zleva, bolí a dav šílí.
Okopávej kotníky, i kokta kontaktní a netaktní.
Pravým hákem rubne, až se mu, útočníku!, hlava málem rozskočí.
Druhý je já.
„Sejmi mě,“ prosí se zoufale, „není tu vítěze!“
Knokautuj sám sebe.
Tancují kolem sebe, každý sot solí v otevřené ráně.
Svalí se, počítej, rozhodčí!, jedna, dva, tři, slzy setři, šeptá Dahua, obrana marná, čtyři, pět, šest, žádná lest, jen na srdci šelest, sedm, osm, devět, není nad větu vět, deset, vzdávám se!
„A o tom to je,“ usmívá se bůh, ošetřuje.