My, kdo je vidíme
Ten zvláštní pocit, když nezapadáte ani mezi ty, co nezapadají.
Rose na něj byla zvyklá. Tátovi ani nevěřila, když jí říkal, že až se dostane mezi ty své, do Bradavic, najde si kamarády. Že už nebude za tu divnou.
Byla, samozřejmě.
A byla tak spokojená.
Být na okraji, pozorovat. Nikdo se o ni nestará. Ona se nemusí o nikoho starat. Škola je lehká, věci, které se jí odjakživa třepetaly těsně mimo dosah pochopení konečně začínají dostávat smysl. Učení jí jde snadno, ale nedává to najevo. Je mnohem pohodlnější sledovat ty ostatní, jak se v tom plácají. Neupozorňovat je na jejich chyby, na to, co nevědí.
Nenechat je zjistit to, co neví ona. I když by měla.
Je přece jen z čistokrevné rodiny.
To, že její nevlastní máma je mudla, která na kouzla žárlí a doma je zakazuje, taky nemusí nikdo vědět.
První ročník proběhl ve stavu nepřestávajícího údivu. Takový barevný svět! Takoví úžasní tvorové! Všichni se mozkomorů bojí, ale ona... chodí po večerech kousíček za bránu, tam, co je ještě bezpečno. Jak se stmívá, tmavé oblaky se opatrně přibližují. Cítí je; bodavý strach, neuchopitelnou hrůzu.
Ten pocit zná.
Je to jako doma.
Když přijížděla do Bradavic podruhé, bála se, že ji už nic tak nepřekvapí. Že ten stav neustálého objevování má za sebou. Bradavice zešednou, barvy se vytratí, vše bude normální... a nudné.
To ještě netušila, že bradavické kočáry táhnou tak prďáčtí koně.
„Šmudlíček,“ vydechla tiše Rose, když uviděla na první pohled podvyživeného, na druhý však spokojeného a sebejistého okřídleného koníka. Jak už to u koní bývá, měl příliš velkou hlavu a ona uvažovala, jestli, když se ho pokusí pohladit po čumáku, ji hryzne nebo ne. Při své omezené znalosti lichokopytníků usoudila, že spíš ano.
„Rosie zase čučí,“ oznámila do pléna Palisandra, samozvaná vůdkyně jejich ložnice.
„Zaprvý žádný zase, a za druhý nečučím,“ nedala se Rose.
„Jak, nečučíš? Čučíš!“ obhajovala svou pozici Palisandra.
„Já čučím? To ty čučíš, tvoje bába byla čučíš a umřeš na čučíš!“
Nesmíte ukázat žádnou slabost. A jako člen zmijozelské koleje už vůbec ne.
Palisandra sklapla a tvářila se, že nikdy nic neříkala. Rose ji bylo chvilku i líto; s takovým jménem prostě kolem sebe budete kopat. Na druhou stranu, nemá si začínat.
Stejně to bylo ale trochu divné. Rose moc dobře věděla, že není mezi svými spolužáky tou jedinou, kterou fascinuje přítomnost, ba i jen představa čehokoliv koňského. Ty loňské noční rozhovory v ložnici, to chichotání, plány (nikdy nesplněné) vplížit se do Zapovězeného lesa, zákaz nezákaz, hlídající mozkomoři nehlídající mozkomoři, vystopovat jednorožce a... tam plány většinou končily. Uprostřed zasněných vzdechů.
A teď?
Dobře, tohle zcela určitě nejsou jednorožci, ale její spolužačky se tváří, jako by tu byl jen vzduch.
Neupozorňovat na sebe.
Rose nebyla hloupá. Kopírovala ostatní.
Těm zvláštním koníkům už pozornost nevěnovala.
Aspoň navenek.
Zjistit kde jsou ustájení nebyl velký problém. Stačilo dávat trochu pozor.
Zjistit co jsou zač na druhou stranu nebylo tak snadné. Prostě ani nevěděla, kde začít.
Zas tak moc jí to nevadilo. Ono se to časem vyvrbí.
Mozkomoři letos ve stavu přítomných nebyli, místo toho se kolem potloukali cizí studenti. Ti byli podstatně nudnější.
Večerní výlety za bránu tak nahradily odpolední výpravy na hranici lesa. Pozorovala. Nebo seděla u paty stromu a dělala si úkoly; dokonce se naučila i deštníkové kouzlo. Prostě byla. Koníci-nekoníci si na její přítomnost zvykli. Byli nenároční. Na rozdíl od lidí od ní nic nechtěli.
Nehladila je.
Pořád měli trochu moc velkou hlavu.
A to, že si jich snad nikdo jiný nevšímá, jí dávalo pocit výjimečnosti.
Až do návratu z vánočních prázdnin.
Zase doma, usmála se do mrazivého vzduchu, když vystoupila z vlaku a nenápadně mrkla na své zapřažené známé.
Vy a já jsme moje tajemství.
Cítila se se sebou nadměrně spokojená.
Dokud neuslyšela vyděšené nadechnutí.
Takový tichý vzdech. Těžko říct, jestli by si ho normálně všimla v celé té kakofonii překřikujících se hlasů studentů vítajících se, hledajících svoje zavazadla, dohadujících se o malichernostech a tak podobně. Ale blízkost koní-nekoní někdy způsobovala, že všechny nedůležité zvuky mizely.
Ty, co se netýkaly jich.
Dívka byla asi prvačka; ve stejném ročníku by si jí už všimla a na třeťačku byla malá. Stála a vytřeštěně se dívala na nekoníky.
Jako by byli něco hrozivého. Nepatřičného.
Rose podvědomě zvedla ruku a poplácala nekoně po pleci.
Poprvé.
Neukousl jí ruku, což ji, když si to později uvědomila, trochu překvapilo.
Oční kontakt s tou druhou.
Já tě vidím.
Ty je vidíš.
Sakra, takže asi opravdu existujou.
Pohodila hlavou a otočila se. Nějaká prvačka jí může být ukradená. Nastoupila do kočáru a víc se o ni nestarala.
Jen ten bodavý pocit ztráty výjimečnosti ji tak trochu trápil.
Seděla u paty stromu a praktikovala ohřevné zaklínadlo. Do toho se učila na zítřejší Přeměňování. Nehříbátka skotačila ve sněhu. Celá ta scéna byla podezřele roztomilá.
„Takže ty taky vidíš testrály?“
Lekla se. Jak se k ní to pískle mohlo nepozorovaně přiblížit, ve sněhu, který vrže? Nedávala pozor, tak to je.
Měla by vždycky dávat pozor.
„No už asi jo.“
Takže testrálové to jsou. A už má od čeho se odpíchnout, kdyby si o nich něco chtěla zjistit.
„Jsou vlastně hrozně zajímaví,“ pokračoval tichý hlas.
„A když tě nechám, tak mi o nich určitě všechno řekneš,“ odsekla Rose.
„No... anebo ne.“
Opatrná odpověď.
„A nebo klidně jo. Mě to neva.“ Rose pohodila hlavou a podívala se na toho prcka.
„Mně nevadí, že jsi Havraspárka. Jako fakt ne.“
„Ehm...“ odkašlala si dívenka. „No jako že jsou to vlastně všežravci, ale ve stravě preferují živočišné bílkoviny. No prostě přirození masožravci, kteří se adaptovali na částečně rostlinnou stravu pravděpodobně z důvodu lepšího přežití.“
„Jedí, co dostanou Jsou přece to, domestikovaný. Co by jedli v přírodě, simtě?“
„No... prý původně... vlky?“
Z nějakého důvodu to Rose přišlo humorné. A asi nebyla sama. Dívky se na sebe podívaly a vyprskly smíchy.
„Jo, to chápu, že museli změnit dietu.“
„No víš ty co, kdo je hladí, tak vždycky riskuje...“
„Myslíš stejně jako u mudlovských koní?“
„No, asi jo. Ale ti... no, jsou býložraví, takže když ti něco ukousnou, tak to snad nespolknou.“
„Můžeš doufat.“
„No ale víš co to znamená.... masožravci... nebo teda všežravci...“
„No, pověz mi to.“ Tohle byl nejdelší - a nejzajímavější rozhovor, co Rose za posledních pár let měla.
„Jsou chytří. Musí být chytří; teda chytřejší než býložravci. Je to logické - jak moc chytrá musíš být, aby ses pásla?“
„Stačí jako průměrný Mrzimorák, bych řekla.“
„Hm.“
Z nějakého důvodu to řečené nahlas neznělo tak vtipně, jak se to zdálo v její hlavě.
„No a pak taky že je moc lidí nevidí,“ zamlouvala Havraspárka Rosin nepovedený vtip. „Dřív to bylo jinak, víš? Dřív... dřív byly věci takové normálnější. Život... i všechno.“
„Hm.“ Teď byla řada se zamručenou odpovědí na Rose.
„Víš, kdo je vidí, ne?“ Opatrný dotaz.
„Já. Ty. Možná ještě i jiní. Který nezajímají.“
„Ti... ti...“ přerývavý nádech, „ti, kteří viděli někoho umřít. O Vánocích mi umřela...“
„Nechci to slyšet,“ přerušila ji Rose.
Dívka popotáhla. „To je dobrý. Co ty?“
„Co je ti po tom.“
Rose si přitáhla plášť pevněji k tělu a ponořila se do učebnice. Za chvíli se začne smrákat a bude se muset vydat zpátky do hradu. Nebo si možná bude ještě chvilku svítit?
Sama. Byla tu sama. Sem chodí jen ona. Nikdo jiný tu není; nikdy nebyl.
„Promiň,“ ozval se hlas. „Říkají mi, že bych o tom měla mluvit, že to bude lepší, ale není to lepší a já... já nevím. Možná si jen myslím, že to bude lepší, když o tom budu mluvit a pletu se. Zkusím to. Prostě jen... to nechat. Však. Je to normání. To se přece děje.“
„Je to naprd,“ řekl Rosin hlas.
„Jsem Lynn.“
„Rosemary,“ slyšela se Rose. „Ale říkej mi Rose. Rose. Kdo mi řekne Rosie, tomu se stane něco špatnýho.“
„Tak jo. Jsi fajn. Víš to, Rose? I když... jsi Zmijozelka.“
„A ty nejsi špatný pískle... na přemoudřelou Havraspárku...“ prohlásila Rose ze své moudrosti dvanácti let.
Nebyly doslova kamarádky, asi nikdy. Spojovalo je sdílené tajemství. Občas se potkávaly, u testrálů nebo jinde. U testrálů si povídaly, víceméně o ničem. Jinde spolu mlčely. Děly se velké věci, asi, ale obě je míjely. Jak by se jich mělo dotknout, jestli se Voldemort vrátil nebo ne? To je tak strašně daleko, a stejnak, Nebelvírští to vždycky moc řeší.
Rose pozoruje. A Lynn se učí. A chce učit ostatní.
„Všimla sis? Vždycky se objeví někdo... vyplašený. Na začátku školního roku, po návratu z prázdnin... vidí, co před tím neviděl. Testrály. Měly bychom jim říct, že je to v pořádku.“
„Co je nám po tom? Každý se stará sám o sebe.“
„Mně jsi pomohla.“
„Nepomohla. To byla náhoda. A vůbec; nebudu tu zakládat klub testrálích chovatelů. Nebo pozorovatelů, nebo tak. Ty prťata by si určitě nechala uhryznout ruku.“
Mezi testrály byl klid, stranou od příkazů a zákazů školní vyšetřovatelky. I když občas nacházely stopy toho, že nejsou jediné, kdo sem chodí, určitě byly jediné, koho testrálové nechávali pomáhat s telením... teda hřebením... teda testrálením.
Nejhezčí testrále pojmenovaly Flíček.
Ostrov pohody. A protože nebyly klub, nemusely žádat o povolení.
Bylo hůř.
Bylo lépe.
„Stejně si myslím, že bychom něco měly dělat,“ mumlala Lynn na začátku školního roku, jako vždycky. „Prý to může celý vybuchnout. Říkal táta, on dělá na ministerstvu.“
„Ale to se nás netýká, přece. Jsme čistokrevný.“
„Já ne.“
Rose se zarazila a pořádně se na Lynn podívala. Té ale nevyrostla druhá hlava, třetí ruka nebo jiný viditelný důkaz nečisté krve. Vlastně by ani nepoznala, že Lynn není čistokrevná.
Jo, čistokrevnost bude další z těch hovadin, kterou mě krmí. Kecají, jako vždycky.
Další školní rok Lynn nepřijela.
A vůbec... jako by to ani nebyly Bradavice. Skoro půlka žáků chyběla a z těch, co byli přítomni, by jich tu víc než půlka nechtěla být.
Rose byla jednou z nich.
A to měla život jako zmijozelská snazší.
Život podle představ následovatelů Pána zla neviděla jako jasnou budoucnost. A co teprv Lynn. Lynn by chtěla něco dělat.
Lynn tu není.
Asi někde něco dělá.
Rose nedělá nic. Cítí se bezmocná, jako dítě. I když jí už bylo šestáct. Nezapadá ani mezi ty, co nezapadají. Zmijozely. Zvykla si... ale poprvé po dlouhé době si to opravdu uvědomuje.
Nic nedělá. Pozoruje. Občas někdo zmizí.
Je to naprd.
Všechno důležité se děje někde jinde někomu jinému. Vždycky to tak bylo.
Až do toho večera, kdy se v Bradavicích objeví Harry Potter. A Rose má v jednom jasno. Že ten pravý průšvih ji konečně dohnal.
A taky že s tím chce něco dělat.
I když je Zmijozelačka.
I když se nijak extra prát neumí.
Chuť krve? To pro ni nikdy nebylo.
Pro ni ne. Ale...
Zapomínají na ně. I ti, co je vídávají.
Ona nikdy. Ostrov svobody. Oheň, krev, útočná magie. Odfrkávají. Strachy i vzrušením.
Otevře ohradu. Stádo se vydá ven, opatrně. Testrálové našlapují zvysoka, pohybují se překvapivě tiše. Křídla nechávají pod krytem stromů složená.
Jaká je pravděpodobnost, že je Voldemortovi stoupenci neuvidí?
Překvapivě vysoká. Zabíjet zblízka se v poslední době už tolik nenosí. Nedá se ale na to spoléhat.
I když... kdo vidí testrály, neuvidí ji. Kryje se v jejich středu. Kdo testrály nevidí...
„Cruci...“
„Trhej, Flíčku!“
Testrálové nezapřeli svou dravčí minulost.
Když je po boji, ti, co přežili, můžou dostat čaj a koláčky. A žít šťastně až do smrti. Už se nevypráví o tom neskutečném nepořádku, který je třeba uklidit. O mrtvých, které je třeba pohřbít, se mluví jako o hrdinech.
Ale na smrti samotné není nic hrdinského.
Být zaměstnaný pomáhá.
Nemít čas myslet pomáhá.
Nevnímat pomáhá.
Rose vnímá. Mrtví jí nevadí, ani ti, které znala zaživa. Přátelé ani nepřátelé.
Nevidí mrtvé poprvé.
Pomůže. Přiloží ruku k dílu.
Každá ruka, každá koňská síla dobrá.
Testrály teď bude vidět mnohem víc lidí.
Rose to ale nevadí. Tuší, ne, ví, že většina z nich na to, že je vidí, nebude myslet.
Přijíždí pomoc. Zachránit Bradavice, stabilizovat, rekonstruovat, vylepšit. Dříve nebo později se tu sejdou snad všichni, co tu kdy studovali.
Lynn nepřijela.
Je to naprd.
Trvá rok, než se Bradavice znovu otevřou. Už za rok se Bradavice znovu otevřou. Všechno jde hrozně pomalu a zároveň až moc rychle. Učební plány jsou naprosto chaotické, snahu vzdělávat dálkově studenty mezi rekonstrukčními pracemi vzdali učitelé brzy. Některé letošní ročníky holt budou pořádně našlapané.
Nebo třeba taky ne. Mezi starými spolužáky někteří chybí.
Rose se rozhlédne po nástupišti. Prváci se houfují pod Hagridovým vedením, studenti, kteří si neměli možnost se přivítat ve vlaku po sobě halekají. Všechno je jako vždycky, jako by ty dva temné roky nikdy nebyly.
Testrálové zapřažení do kočárů trpělivě čekají.
Rose v duchy nevěří. Přesto, nebo právě proto, že ji až příliš často otravují. I tak se podívá přes své levé rameno.
Nikdo tam není.
Ale svým způsobem tam vždycky někdo bude.
Ale prdlajs. Odstěhovala se na kontinent, dostudovala v Krásnohůlkách, není přece blbá. Nikdy nebyla blbá. Teď už je v nějakém vyšším studiu, jak už havraspárští bývají. Na minulost nemá čas.
A přece... tam, jak nedohlédneš... vždycky tak trochu bude.
Blázínek.
Napravovat svět.
Testrály teď opravdu vidí víc lidí. Ale Lynn říkávala, že je to tak dobře. Že to tak dřív bývalo normální. Smrt se nezavírala do sterilních, od světa odstřižených místností. Smrt byla část života.
Malý světlovlasý chlapec sklouzne pohledem po kočáru... zarazí se na testrálovi a škubne sebou.
„Neboj, ti jsou fajn,“ slyší se Rose promluvit. „Jen je nenech, aby tě olizovali. Trochu koušou.“
Tak asi holt založím ten klub. Co už s tebou nadělám. A netvař se tak na mě, já tě moc dobře vidím, Lynn.
„Testrálové... jsou náhodou hrozně užiteční.“
Hospic Dobrého pastýře, Čerčany
https://www.darujme.cz/vyzva/1203919
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
To je opravdu hodně dobré
To je opravdu hodně dobré
Děkuju.
Děkuju.
Jsem ráda, že se mi tam podařilo tak správně rozlítat emoce. I když jsem si říkala, jestli to nechce varování...
Jojo. Podpořeno
Jojo. Podpořeno
A bude to klub Černých jezdců?
A bude to klub Černých jezdců? Mám ráda nezáporné zmijozelské postavy. A přemoudřelá písklata z Havraspáru. A tuhle povídku, samozřejmě.
Děkuju.
Děkuju.
Na testrálech nejezdím, protože na ně nejsou sedla a mají strašně, ale strašně ostrou páteř...
Okdaz na přímou výzvu
Odkaz na přímou výzvu konkrétně k této povídce vytvořen. Pomůže každá koruna.
Já ti snad to sedlo udělám.
Já ti snad to sedlo udělám. Abys mohla jezdit po Zapovězeném lese a pohoršovat kentaury...
Testrál drncá...
Testrál drncá...
uděláme speciální botičky. S
uděláme speciální botičky. S odpružením. Nebo sedlo s odpružením. a směrovýma světlama, protože testrál je vlastně letadlo.
Ale ne blikajici svetla aby
Ale ne blikajici svetla aby nedostal epileptickej zachvat.
no ale ty světla, co maj
no ale ty světla, co maj letadla blikaj... ale pomalu, takže cajk. a bude mít vestičku s nápisem ČA (čarodějné aerolinie)
Moc hezké čtení. Doufám, že
Moc hezké čtení. Doufám, že rodina Lynn fakt není blbá a tak se včas odstěhovali.
To se neví.
To se neví.
...
Jasněže se odstěhovali. Jasněže jo.
Moc se mi líbí tempo
Moc se mi líbí tempo vyprávění. A jen zdánlivě netečná Rosemary. Překvapivé, jak silně může působit příběh na pozadí těch "důležitých" událostí. Přemýšlím, kolik takových Rose a Lynn ve skutečnosti bylo. Fakt povedené.
Tohle je typická HP fanfikce
Tohle je typická HP fanfikce postavená na "dírách", které Rowlingová nechala.
Něco představí a už s tím nepracuje.
Soustřeďuje se jen na opravdu uzounký záběr světa, kterému hlavní postava vlastně nerozumí.
No a pak jsme tady my, ti oškliví, zlí autoři fanfic.
Rose a Lynn jsou všude.
Díky.
Tohle je typ HP fanfikce,
Tohle je typ HP fanfikce, která se mi opravdu líbí - trochu zalátat ty díry v příběhu.
Skvělý příběh, forma, vše. Díky.
Dekuju :)
Dekuju :)
Hele, o mně se ví, že HP v
Hele, o mně se ví, že HP v podstatě vůbec neznám. Jsem asi barbar, četla jsem jeden díl a viděla jiný, ale nějak mě to nenalákalo to přečíst celé.
Ale. Na tvůj kousek jsem nakoukla - a dočetla. Nedokázala jsem přestat.
Je to úžasné.
Výborné. Fakt.
Děkuju moc :)
Děkuju moc :)