39. Dorážení

1. září 2018, 7:00 GMT

Neuběhla ani minuta od slavnostního znovuotevření urgentního příjmu a dovnitř se začaly valit davy pacientů. James Potter sotva stačil vrátit nůžky, kterými přestřihával pásku, a byl nucen okamžitě ustoupit, neboť hrozilo, že mu zoufalý lid pomačká oblek a pošlape oxfordky.
„Kristepane, tak snad – no hergot – kdo zapnul ty dveře?! Ještě mělo proběhnout focení!“
Hagrid za recepčním pultem schoval rudou tvář za kopírku.
„Myslím, že uděláme lépe, když uvolníme prostor, pane řediteli,“ navrhl smířlivě Kingsley Shacklebolt a jemně doktora Pottera postrčil směrem k výtahům. „Tiskové vyjádření poskytneme v zasedací místnosti v sedmém patře,“ obrátil se na hlouček novinářů a fotografů. „Následujte nás, prosím.“
„Tak zlomte vaz,“ adresoval James doktorce Potterové, která se hlasitě řehtala a smíchy uslzenou tvář rozhodně nikam neschovávala. „Jestli si najdeš chvilku, v zasedačce je přichystaný malý bufet. Jednohubky, nějaké obložené mísy, kaviár…“
„To nehrozí, ale dík. Já si zhruba za čtyři hodiny dopřeju bagetu z automatu a možná na mě zbydou i Skittlesky,“ mrkla na něj a zamířila na lékařský pokoj vyzkoušet zbrusu nový kávovar.
Mezitím Hagrid s drobnou pomocí staronové vrchní sestry Denisy Creeveyové uvedl do chodu informační a pořadový systém. Byl propojen se všemi počítači na oddělení a sestával z velkého množství digitálních transparentů na stěnách, které v denním provozu zářily červeným a v nočním provozu zeleným světlem, a šesti panelů s dotykovými obrazovkami, kam lidé zadali své obtíže a podle stupně závažnosti a symptomatického okruhu byli okamžitě zařazeni do fronty na tu kterou vyšetřovnu.
Vyšetřovny 1 až 4 byly zařízeny jako malé operační sály a plnily úlohu chirurgických, traumatologických a gynekologických ambulancí. Vyšetřovny 5 a 6 sloužily výlučně dětským pacientům a byly jim přizpůsobeny jak vybavením, tak i barevným laděním a motivy Tlapkové patroly a Mašinky Tomáše na přikrývkách a některých pomůckách. Sedmička se proměnila v pohotovostní ORL pracoviště a stomatologickou chirurgii. Na osmičce se stále nacházela izolace pro infekční případy, avšak oproti původnímu stavu značně modernizovaná a rozšířená o dvě lůžka.
Čtyři lůžka se zástěnou, kam se umisťovali především neprioritní pacienti přivezení záchrannou službou, se přesunula do samostatné místnosti, v níž nechyběla televize, automat na vodu, knihovnička a několik hlavolamů a her pro zkrácení dlouhé chvíle.
Největší radost měly sestřičky, neboť jejich šatna se konečně rozdělila na dámskou a pánskou část, vybudovaly se zde moderní sprchy s masážními tryskami, přibyla pračka se sušičkou i vytápěné žebřiny na mokré ručníky. Susan Bonesová v pět ráno na stůl ve společném prostoru postavila truhličku se sladkostmi a vzkaz, ve kterém všem děkovala za báječnou třináctiletou spolupráci. Byla to ona, kdo se významně podílel na zkulturnění zázemí, přestože už tehdy věděla, že to nedělá pro sebe.
Vedle recepčního pultu se objevila nová tabule, která informovala o tom, kdo ten den zodpovídá za provoz oddělení, kdo ho zastupuje v případě nepřítomnosti, jací lékaři a jaké sestry jsou právě ve službě.
Ze strany pacientů však sklidily největší úspěch relaxační zóna a dětská herna, které se tu objevily namísto klasické čekárny. Ta byla zcela zrušena a nahrazena ergonomicky tvarovanými křesílky, lavicemi a sedacími vaky jednoduše rozmístěnými kolem obvodových zdí. Hlavní hala teď působila prostorně, vzdušně a zároveň útulně. K příjemné atmosféře výrazně dopomohly i pečlivě zvolené odstíny zelené barvy v kombinaci s březovým dřevem, ze kterého postavili prakticky celou recepci a v jehož imitaci byla provedena i vinylová podlaha.
„Musím říct, že to tady fakt prokouklo,“ utrousil doktor Jordan. „Konečně to připomíná vyspělou civilizaci.“
„Budete sem teď chodit častěji?“ rýpla si Denisa.
„Vzhledem k tomu, že jste si na vedení vydupali ORL pohotovost, tak budu muset. Ale nebojte, do Vánoc určitě najdu nějakýho chudáka, kterýho tu upíchnu nastálo.“
„Ujišťuji vás, doktore Jordane, že jsme z vaší přítomnosti nadšeni stejně jako vy. A jak se tak dívám do systému, měl byste začít ordinovat, pokud dnes chcete odejít na oběd.“
„Brý ránko, Creeveyová!“ zahlaholil Sirius a s širokým úsměvem se opřel o pult. „Gratuluju ke kariérnímu postupu.“
„Dobré ráno, Deniso,“ popřál Edward stejně usměvavě a zalogoval se do interního systému. „Jsem rád, že to tu zase máte na povel.“
„Děkuji, pánové. Očividně jste se dnes dobře vyspali.“
„Jo,“ přikývl Sirius. „Hned třikrát. Tak jdeme makat, ať stihnem happy hours. Dneska má Koula akci na trhaný hovězí.“
„Hagride, proč se nemůžu dostat do lékárny?“ zařvala přes zástupy lidí v hale doktorka Bellová a mávala svojí vstupní kartou.
„Aha! Já ji zamknul centrálně, promiň, Katie!“
„Hagride, zavolejte prosím údržbu na pánské záchody,“ požádal doktor Krum, který se cestou z toalety mračil jako pekelník a jeho tenisky nacucané vodou čvachtaly. „Pod umyvadlem prasklo potrubí. Přívod vody jsem uzavřel, ale na podlaze by se daly pouštět lodičky.“
„Bezva. Tak aspoň něco zůstalo při starým,“ ucedil Hagrid a zvedl sluchátko telefonu.
Radiostanice zapípala a ozvala se posádka záchranné služby.
„A316 nemocnici St. Phoenix, příjem.“
„St. Phoenix na příjmu,“ zahlásila Denisa a po 13 letech s vysílačkou v ruce zase ucítila dávno zapomenuté vzrušení.
„Auto versus chodec. Žena, 53 let, bezvědomí, poranění hrudníku a páteře. Vnitřní krvácení. 10 minut.“
„St. Phoenix rozumí. Čekáme vás.“
„A316 děkuje. Konec.“
Zadala případ do počítače a rezervovala pro něj 1. vyšetřovnu. Pak z lékařského pokoje vytáhla doktorku Potterovou a doktora Diggoryho a přivolala si k sobě Hannah Abbottovou.
Pět minut nato vjeli do haly záchranáři.
„Jednička!“ navigovala je, přenechala Hagridovi recepci a pospíšila si za nimi.
„Rozmázl ji po chodníku jak švába!“ sdělil nějaký muž, který přijel spolu se záchrankou a držel v náručí dámskou kabelku, křiklavě zelené sako a extravagantní brýle s krystaly od Swarovského.
Hagrid mu věnoval zaražený pohled.
„A vy ráčíte bejt kdo?“
„Já? Nikdo. Já to jenom viděl. A vzal jsem jí věci. Saniťáci by je tam klidně nechali.“
„Jasně. Tak mi to dejte a můžete jít.“
„Chuděra,“ zakroutil hlavou muž a složil hromádku na recepční pult. „Ona teda nebyla žádnej svatoušek, pro jedovatou slinu nešla daleko, ale články měla vždycky zajímavý. Jak jsem ji tam viděl, fakt vypadala jak přejetej chroust. Bůhví, jestli se z toho dostane.“
„A vy ste teda jako co? Známej?“
„Já? Snad ona, ne? Vždyť je to Rita Skeeterová, člověče!“
„Ta vod novin?“
„Jistě! Už nějakou dobu vám o ní vykládám!“
„Ta sražená ženská je Rita Skeeterová?“ zahřměl Hagrid nevěřícně, až se za ním lidé poplašeně otočili.
„Zrovna sraženou bych ji nenazval, milej pane. Ten magor ji nesrazil. Vjel rovnou na chodník a prostě ji přejel. Dopředu, dozadu, dopředu a byl v tahu. Od pneumatik se kouřilo, jak odtamtud vystřelil.“
„Momentíček, vy mi tu řikáte, že to ten šofér udělal schválně?!“
„No tohle se teda omylem stát nemohlo. Nejspíš byl zfetovanej, co já vím.“
„Pamatujete, jak jsem povídal, že můžete jít? Tak na to zapomeňte, jo? Zůstaňte tady. Zavolám policajty.“

1. září 2018, 8:37 GTM

Sirius se skláněl nad otevřeným hrudníkem, spravoval škody napáchané polámanými a roztříštěnými žebry a snažil se nevnímat otravné pípání EKG monitoru, které všechny upozorňovalo na pacientčin kritický stav. Dvě hodiny poté, co vylezl ze sprchy, se potil jako prase. Chirurgický oblek měl vepředu i vzadu úplně promočený, ochranné brýle mu klouzaly na špičku nosu a v blízkosti úst se nepříjemně mlžily.
„Kundapárek, vidím úplný hovno.“
Denisa sáhla do skříňky, brýle mu sundala a nasadila nové. Jejich nožičky pak za ušima spojila svou gumičkou do vlasů. Brýle teď držely jako židovská víra.
„Bůh vám žehnej. Kam na tyhle triky chodíte, Creeveyová?“
„Do drogerie.“
„Do prdele.“
Z operačního pole nečekaně vystříkla krev a zacákala mu skla. Denisa je pohotově otřela namočenou gázou.
„Díky. Odsávejte. Lily, potřebuju roztáhnout tyhle dvě žebra, jinak se tam nedostanu. Abbottová, připravte mi nový šití.“
„Hannah, až přichystáte šicí set, zavolejte do krevní banky,“ ozval se Edward. „Potřebujeme další tři jednotky negativní nuly a tři vaky s plazmou. Nechci na tebe tlačit, hvězdičko, ale ta krev teče ven rychleji, než ji stačím doplňovat. Takhle nám za chvíli vykrvácí.“
„Divím se, že už se to nestalo. Chčije to úplně všude. Kde je sakra ten Moody? Už jsme ho urgovali?“
„Je na cestě,“ oznámila Denisa.
„Hergot, Lily!“ okřikl Black doktorku Potterovou, která zápasila s háky. „Potřebuju, abys to roztáhla pořádně, takhle tam strčí obě pracky tak maximálně čínskej tovární dělník.“
„Já se snažím, Siriusi, opravdu.“ Lily námahou nejprve zrudla, potom zmodrala. „Do prdele, nemám na to sílu! Promiň.“
Sirius letmým pohledem zaznamenal, jak se jí chvějí prsty a jak má zápěstí pravé ruky úplně zablokované křečí. Edward to postřehl taky.
„Už mu asistuješ dlouho. Dej si pauzu.“
Zvedl se ze židle u pacientčiny hlavy a zatímco Lily si rukavice stahovala, aby mohla zápěstí strčit pod studenou vodu, on si je v rychlosti nasadil, chopil se háků a držel je roztažené, dokud mu Sirius neřekl, že je může pustit.
„Fajn. Teď mi to tady podrž.“
„Vrátnicová žíla?“
„Jo. Pěkně ji zmáčkni. Paráda, to je vončo jak vlněný pončo.“
Sirius začal hedvábím podvazovat a uzlovat. Edward s Denisou jeho práci sledovali se zatajeným dechem a neskrývaným obdivem.
„Vy už bez sebe fakt nevydržíte, co?“ okomentoval dění na vyšetřovně Moody, který kulhavě vkročil do dveří.
Nahodil oblek, nechal si ho sestrou Abbottovou zavázat, opláchl si ruce, vklouzl do nastavených rukavic, a postavil se k lůžku.
„Kurva, tohle patří na sál.“
„Pro převoz není pacientka dostatečně stabilní,“ sdělila doktorka Potterová a na dotvrzení jejích slov začal monitor hlásit fibrilaci srdečních komor.
„Tak si přestaňte hrát na malýho chirurga a běžte dělat svoji práci!“ obul se Alastor do Edwarda. „Abbottová, přihrajte mi síto. To je hnus. Takhle rozdrcenej hrudník už jsem dlouho neviděl.“
„Aplikuji miligram epinefrinu a dvacítku Amiodaronu,“ oznámil doktor Lloyd. „Hannah, kde máme ty nové konzervy?“
„Jsou na cestě, doktore!“
„Přes Jižní pól?“
„Pravá plíce na kaši, prasklá aorta, roztržená slezina, protržená bránice, z jater paštika,“ sumarizoval Moody. „Kolik už jste toho do ní napumpovali?“
„4 litry negativní nuly a 2 litry plazmy,“ odpověděl nevzrušeně Edward a chystal defibrilační přístroj.
„Fajn. Takže my ji tu dáme dohromady a pak ji pošleme na JIPku exnout na potransfúzní hemolýzu. Vidí v tom někdo nějakej význam?“
„Jsme placení za to, že poskytujeme neodkladnou péči. S dovolením, Alastore.“
Edward nastavil vnitřní elektrody a nekompromisně je přiblížil k rozevřenému hrudnímu koši. Sirius okamžitě přerušil práci a odstoupil. Moody se zavrčením učinil totéž.
„Pal!“
„Fibrilace trvá.“
„Dáme silnější výboj.“
Mezitímco se přístroj dobíjel na požadovanou hodnotu, doktor Black tu chvilku využil k zasvorkování žlučovodu.
„Nabito na 40. Ustupte. Pal!“
„Sinus!“ vyjekla překvapeně Hannah.
„Výtečně. Tak můžeme pokračovat,“ zabručel Moody a sebral z tácu hemostat.
„Tady jsou ty krevní vaky!“
Do dveří vrazila sestra Olga z transfúzní stanice. Hned po ní strčil hlavu na vyšetřovnu uniformovaný policista.
„Vy děláte na té Skeeterové?“ zeptal se nesměle.
Edward po něm šlehl takovým pohledem, že muž o krok couvnul a díval se teď na něj jen malou mezerou.
„Já jen potřebuju vědět –“
„Nepotřebujete. Vypadněte.“
„Já s ním promluvím,“ řekla Lily a vyšla na chodbu.
Tam se během uplynulé hodiny nashromáždily desítky novinářů a reportérů. Lily nestihla uhnout před blesky fotoaparátů a ty ji na moment oslepily.
„Doktorko, je pravda, že jste přijali k akutnímu ošetření Ritu Skeeterovou?“
„Jak je na tom? Jak vážná jsou její zranění?“
„Přežije to?“
„Nezlobte se, ale nemůžu vám poskytnout žádné informace.“
„Popíráte, že je za těmi dveřmi ona?“
„Nejsem oprávněna vám cokoli sdělovat.“
„Je to naše kolegyně!“
„Ani tohle prohlášení mě neopravňuje informovat vás o jejím zdravotním stavu.“
„Čili to je Rita Skeeterová!“
„Obraťte se na tiskové oddělení nemocnice. A uvolněte tu chodbu, nebo zavolám ostrahu a nechám vás odsud vykázat! Detektive konstáble? Pojďte prosím za mnou.“
Lily se mezi nimi propletla a zamířila rovnou do své kanceláře. Policista se jí držel v patách.
„Doktorko Potterová, za čtvrt hodiny dorazej letecký s nějakým dolámaným maníkem!“ zavolal na ni Hagrid. „Prej vypadl z vokna hotelu.“
„Počítejte se mnou. Na heliport pošlete Diggoryho a Stellu. Za 20 minut jsem zpátky.“
„Víte, že máte vyplavené záchody?“ ozvala se důležitým hlasem stará dáma, která právě přistoupila k recepčnímu pultu a tvářila se, že je minimálně členkou hygienické inspekce.
Hagrid jí věnoval otrávený pohled a dokonale ji zazdil.
„Doktor Diggory na příjem!“ zařval do rozhlasu. „Vopakuju, doktor Diggory na příjem!“
Bába mezitím studovala jeho visačku politou kečupem a čím dál urputněji se mračila. Tím výrazem mu připomínala doktora Kruma. Zablokoval vyšetřovnu č. 3, houkl na Stellu, která pomáhala starému Dungovi zabrzdit vozík u fontány, a vytočil ARO. Během krátkého rozhovoru s doktorem Potterem bába stále okouněla a zjevně na něco čekala.
„Ty hajzly už jsou v řešení,“ zpravil ji nakvašeným tónem.
„No to velmi ráda slyším, neboť jsem z metropolitní hygienické stanice. Augusta Longbottomová, těší mě.“
Hagrid zrudnul jako opařený pták a vlastně se tak i cítil.
„Jo, no, ehm. Můžu se schovat za kopírku a dělat, jako že tu vůbec nejsem a že jste se mnou nikdy nemluvila?“
„Uhněte, hergot!“ zaburácel hlas Alastora Moodyho a novináři na chodbě chvatně uvolňovali prostor projíždějícímu týmu lékařů, kteří spěchali na operační sál. „Kliďte se odsud, všiváci!“
Foťáky zuřivě cvakaly. Kamery běžely a celý sprint přenášely do online vysílání.
„Doktore, jak na tom je?“
„Jakou jí dáváte šanci?“
„Kdy myslíte, že bude schopná odpovídat na otázky?“
„Hyeny posraný,“ procedil Moody mezi zuby, než se zavřely dveře výtahu.

1. září 2018, 13:10 GTM

„Kolik času jí zbývá?“ naléhal muž ve sněhobílé košili pod slavnostním kvádrem ozdobeným snítkou myrty. Na levé ruce se mu třpytil zlatý prsten, který ještě nestačil ztratit nic ze svého lesku.
Zmuchlané a pomočené svatební šaty ležely na podlaze vyšetřovny.
Doktor Krum muže ignoroval. Zajišťoval dýchací cesty ženě na lůžku.
„Saturace 86,“ zahlásila Denisa. „Pořád slabá srdeční akce.“
„Miligram dobutaminu.“
„Prosím, řekněte mi, jak na tom je!“
Krum ho odstrčil stranou a nasupeně se přesunul k poslechu plic nad bránicí.
„UPV v pořádku. Podejte mi její záznamy.“
Denisa sáhla za sebe k počítači a podala mu složku. Krum v ní zalistoval. Pak si hlasitě vzdychnul.
„Dvě série cisplatiny, poslední chemo před čtrnácti dny. Bez efektu. Čtyřicítka Buprenorfinu denně ve formě náplastí.“
„Saturace 94. Tlak 90/50, tep 85. Dobutamin zabírá.“
„Zavolejte na ARO, ať si ji převezmou. Pane Cresswelle, pojďte se mnou.“
Vrátil lékařské záznamy Denise, stáhl si rukavice a držel dveře otevřené, dokud Cresswell nepustil ruku své ženy a nezamířil s ním ven.
Odvedl ho do nově vybudované klidové zóny.
„Kávu?“ optal se s prstem připraveným na displeji automatu.
„Ne, díky,“ odmítl Cresswell, zhroutil se do jednoho z křesel a zíral na pramínky stékající po černé mramorové desce vodní stěny.
Krum se posadil vedle něj. Ještě pořád se mračil a jeho rty se bránily jakémukoli pokusu o vytvoření úsměvu.
„Pane Cresswelle, vaše žena umírá.“
„Budete se divit, ale všiml jsem si. Kolik času jí zbývá?“
„Rakovina nereaguje na léčbu. Podle posledního PET scanu přibyly metastázy v plicích. Srdce slábne, protože tělo už ten nápor nezvládá.“
„Kolik?“ zopakoval Cresswell tvrdohlavě.
„Nemám tyhle odhady rád,“ zabručel Krum. „Nikdo nemůže přesně vědět, jak dlouho ten který člověk vydrží. Každopádně, domů už neodejde. Je mi líto. Tedy, pokud si výslovně nepřejete, aby zemřela v domácím prostředí. V tom případě pro vás mohu zajistit transport, kvalifikovanou zdravotní sestru, kyslíkovou terapii a infúzní vybavení včetně léků. Spolupracujeme s nemocnicí U Milosrdných sester, která tuhle péči poskytuje. Musím vás ovšem upozornit, že po odpojení od dýchacího přístroje to bude spíše otázka hodin než dní.“
„A probere se ještě? Bude mě vnímat?“
„Účinky etomidátu, který jsme podali kvůli intubaci, odeznívají do půl hodiny. Pak by se měla probudit.“
Cresswell se předklonil a schoval tvář do dlaní. Na podlahu dopadly dvě slzy, které si prorazily cestičku skrz prsty.
„Mysleli jsme, že máme víc času. Že si svůj svatební den užije. Měli jsme se vzít už na začátku léta. Jenomže Nancy chtěla dokončit chemoterapii.“
Krum mlčel. Věděl, co bude následovat a obrnil se trpělivostí.
„Nejsme spolu dlouho. Poznali jsme se před rokem. Tady na onkologii, když mi zemřel otec. Dirk Cresswell, možná jste ho znal, on pracoval na inspekci ministerstva zdravotnictví. Tuhle nemocnici si vždycky pochvaloval.“
„Znal jsem ho od vidění.“
„Nancy můj zájem nebrala vážně. A nabádala mě, abych to nebral vážně ani já. Už tehdy měla pochybnosti, že to ustojí. Ale já se do ní totálně zbláznil, rozumíte? Přemluvil jsem ji, aby se ke mně nastěhovala. Celou dobu jsem se o ni staral. Tolik jsem si přál, aby to vyšlo.“
Hlasitě se rozplakal. Viktor Krum pozoroval jeho ramena otřásající se mohutnými vzlyky a cítil se psychicky vysátý. Slyšel tenhle příběh už tolikrát. Tenhle a mnohé další, které se lišily pouze v drobných detailech. Byl ze všech těch lidských osudů unavený. Přesto…
„Moc mě mrzí vaše situace, Dereku. Mladí lidé jako vy si nezaslouží takový konec.“
Položil mu ruku na rameno a stiskl. Derek Cresswell bezděky sáhl po jeho dlani a stisk opětoval. Pak se na něj podíval napuchlýma očima.
„Děkuju, doktore. Chápu, že jste tyhle kecy slyšel milionkrát a že už vás to nezajímá. Ale děkuju, že posloucháte.“
„I to patří k mojí práci.“
„Co se teď bude dít?“
„Převezeme Nancy na ARO, kde budou udržovat její životní funkce, mírnit bolest a podávat nitrožilní výživu. Po celou dobu můžete být s ní. A kdybyste se rozhodl pro přemístění do domácí péče, zavolám k Milosrdným sestrám a všechno domluvím.“
„Dobře. Já… já si to rozmyslím.“
„Jistě. Je to na vás.“
„Doktore Krume!“ zahulákal od recepčního pultu Hagrid. „Shání vás Katie! Má na pětce prasklej žaludeční vřed!“

1. září 2018, 19:00 GTM

Edward stál pod sprchou, zády nalepený na kachlíčky a se zavřenýma očima jen pomalu dýchal a poslouchal zvuk vody dopadající na dlažbu.
„Tys tam umřel?“ pronikl k němu Lilyin hlas.
Chvíli trvalo, než našel ten svůj.
„Tohle je pánská šatna.“
„Jo, je to napsané na dveřích. Už jseš tam skoro hodinu. Pojď ven.“
Prostrčila k němu ruku s osuškou. Vypnul vodu, zakryl se, rozhrnul závěs a vylezl ven. Dlouhé vlasy měl připlácnuté ke tvářím a v očích výraz uštvaného zvířete.
„Je zázrak, že ses nerozmočil.“
Lily ho naprosto bezostyšně následovala ke skříňce a zatímco se utíral a oblékal, udělala si pohodlí na lavici.
„Ani si nevzpomínám, kdy naposled jsem strávil ve sprše víc než deset minut. Hodlá nám pan ředitel rozdávat faktury za teplou vodu?“
„Jen si tě dobírám. Jak ti je? Vypadáš hrozně.“
„Jsem úplně zničený,“ přiznal a posadil se vedle ní jen v kalhotách a rozepnuté košili. „Dvě pětihodinové operace po sobě – non me gusta.“
„A to ještě s nejistým výsledkem.“
„Ten chlap, co se proletěl šest pater, to přežije. A podle Changové snad bude i chodit. Měl štěstí, že přistál v kontejneru na papír a ne na chodníku.“
„A co Skeeterová?“
„Ví Bůh. My rozhodně ne. Ale neurologicky je taky v pořádku. Páteř je jen oteklá, ne poškozená. A její brilantní mozek tou nehodou také neutrpěl, což se dá považovat za zázrak.“
„Chceš slyšet, co říkal detektiv Peterson? Podle očitého svědka Skeeterová před barákem venčila psa, to auto v klidu přijelo, řidič najel na chodník, jako kdyby chtěl zaparkovat, a pak prostě šlápl na plyn, přejel ji, zařadil zpátečku, přejel ji podruhé a pak ještě znovu směrem dopředu. Nakonec odtamtud vystřelil.“
„Proboha, řekni mi, jak tohle někdo může udělat?“
Edward si studenými dlaněmi zakryl unavenou tvář a těžce vzdychnul.
„Byl to černý offroad se zatmavenými skly. A vsadím se, že podle registrační značky ho nedopátrají.“
„Ty si myslíš, že to byla práce na objednávku? Že ji chtěl někdo umlčet?“
„Je to investigativní žurnalistka, která se v jednom kuse vrtá v nepříjemných věcech. Tebe ta domněnka snad překvapuje? Docela by mě zajímalo, na čem pracovala.“
„Voldemort?“
„Napadlo mě to. Ale mohla samozřejmě dělat na čemkoli. Voldemort přece jen nestojí za vším svinstvem tohohle světa, přestože tak o něm smýšlíme.“
„Už jsi hotovej?“ zavolal Sirius a ustrojený do civilu nakoukl dovnitř. „Ahoj, Lily. Odkdy navštěvuješ pánskou šatnu?“
„Od doby, co kontroluju spotřebu teplé vody. Už se sprchoval hodinu, musela jsem ho vytáhnout ven.“
„Měl těžkej den. Slíbil jsem mu, že ho vezmu na večeři. Mimochodem –“ Black k ní přistoupil, vzal ji za obě zápěstí a zkoumavě si je prohlížel. „– strávila jsi víkend masturbačním maratonem nebo máš karpály?“
„Ani jedno, ani druhé,“ prohlásila a vytrhla se mu. Jeho naléhavý pohled však statečně oplácela. „Stárnu, hochu. Tyhle ruce mají za sebou pětatřicet let intenzivní služby zuboženému lidu. Lepší už to nebude.“
„Artróza?“
Mlčky přikývla.
„To je na hovno. Co budeš dělat?“
„Co bys dělal ty, kdyby ti začaly odcházet ruce?“
„Víš, že jsem se nad tím nikdy nezamyslel?“
„Až se mu začnou třepat ruce, tak se zabije,“ zahučel Edward, vstal, dopnul si košili, vklouzl do bot a zabouchl skříňku.

1. září 2018, 19:36 GTM

Doktor Krum se na recepci odhlásil z docházkového systému a popřál hezký zbytek služby nočnímu recepčnímu Justinovi. Ten jen mávnul rukou s jakýmsi lejstrem a dál si všímal své práce. Když Viktor procházel kolem vodní stěny, všiml si, že v křesílku sedí Derek Cresswell. Chvíli váhal, v myšlenkách už se dávno toulal u své rodiny. Kdyby si teď pospíšil, ještě by stihl Zacharyho, než půjde spát. Mohl by mu přečíst pohádku nebo se ho zeptat, jak se dnes měl a co zajímavého dělal.
Cresswell zvedl hlavu a jejich oči se střetly.
Krum k němu vykročil.
„Dobrý večer.“
„Dobrý, doktore. Padla?“
„Ano.“
„Nancy před půl hodinou zemřela. Čekám na pohřební službu.“
„Chcete společnost?“
„Na vás doma nikdo nečeká?“
„Ne,“ zalhal s čistým svědomím a přisedl si. „Tak mi povězte, jaký jste měli dort.“
Doktor Lloyd a doktor Black je minuli, jako by vůbec neexistovali, a těšili se, až nasednou do auta, nechají náročný dnešek za sebou a stráví pár hodin v indické restauraci, kde nebudou myslet na zítřek ani na další z nadcházejících dnů. Tady a teď. Přežrat se a umřít u televize. Dneska neměli energii na milování. Usnou v teplákách na gauči. Sirius je možná ještě stačí přikrýt dekou. A možná taky ne. Vždyť v náručí člověku zima nebývá.
„Kam ten spěch, doktore Lloyde?“ přerušil Edwardovo sladké snění Lee Jordan, který právě vyšel z lékařského pokoje posilněn dvojitým espressem a čokoládovou pralinkou od Susan Bonesové. „Jestli se nemýlím, měl jste se u mě v červnu zastavit na kontrolu.“
„Nemýlíte. A jelikož jsem dnes příliš unavený na vymýšlení originálních výmluv, tak na rovinu přiznávám, že jsem se na to prostě vysral. Od okamžiku, kdy jste mi předal propouštěcí zprávu, jsem doufal, že už nikdy neuvidím váš obličej. Nebo alespoň ne centimetr od toho svého.“
„Vaši upřímnost oceňuju a vaší nechuti rozumím. Já si naproti tomu potrpím na důkladnost a mám volnou ordinaci, takže prosím.“
„Jordane, já s vámi nikam nejdu, to poslední, co teď –“
„Hele, neříkal jsi náhodou, žes na tý kontrole už byl?“ svraštil obočí Sirius. „Tys mi kecal?“
„Hm, to vypadá jako šachmat,“ ušklíbl se Jordan a rukou naznačil k vyšetřovně č. 7. „Nebojte, budu něžný. A vzhledem k velikosti vaší dírky to ani neucítíte.“
„Pevně doufám, že ještě stále hovoříte o rinoskopii.“
„Jsem otorinolaryngolog. Jiné než obličejové otvory mě nezajímají.“
„Tak já počkám v autě,“ houkl za nimi Black a vyrazil nastartovat. „A Jordane, buď na něj hodnej! Nebo zůstaneš na pohotovosti do příštích Vánoc!“
Hagrid se Stellou Siriusovi zamávali z okna taverny, kam si po práci skočili na drink. Hagrid zapomněl, že v ruce drží pintu, a zalil si pivem kalhoty a půlku stolu.
„Hrom do švába, já mám dneska den jak víno!“
„No teď už jak pívo,“ zaštěkala smíchy Stella a sáhla do batohu pro papírové kapesníky.
„Takový škody!“ láteřil Hagrid. „Že já si nekoupil lahváče v Tescu.“
„S tvým štěstím bys po cestě majznul igelitkou do kandelábru a pak to doma přelejval do sklenice.“
„Jo, to máš recht. Tenhle den nestojí ani za psí lejno. A proč ty sis dneska nedala pivo? Dyť jsi nepřijela na mašině.“
„Jsem těhotná.“
Hagridův výraz postřehla Augusta Longbottomová, jež kolem restaurace kráčela na autobus. Došla k závěru, že si nemocnice St. Phoenix zaslouží dobré hodnocení. Už jen proto, že dává pracovní příležitost slabomyslným jedincům, které by pravděpodobně jinde nezaměstnali. Zašmátrala ve své kabelce a formulář se všemi zjištěnými nedostatky hodila do koše.
Do toho samého koše hodil prázdný kelímek od kávy James Potter, který čekal na Lily.
„Promiň, měla jsem ještě případ.“
„V pánské šatně?“
„Ty už mě taky sleduješ?“
„Náhodou jsem tě zahlédl. Vy už spolu zase něco máte?“
„Ne, Jamesi, jsme přátelé.“
„Chtěla jsi se mnou mluvit. Probereme to u dobré večeře nebo se těšíš domů na pizzu z mrazáku?“
„Na tu pizzu z mrazáku si brousím zuby už pár dní, ale do zítra určitě počká. Odvezeš mě do nějakého lepšího podniku?“
James jí otevřel dveře BMW a nechal ji nasednout.
„A zatáhnu účet,“ přislíbil.
Chvilku poté, co vyjel ze svého parkovacího místa, opustil nemocniční budovu Kingsley Shacklebolt. Vzhlédl k inkoustově modrému nebi s několika černými mračny a zavětřil déšť. Přitáhl si kabát úžeji k tělu, zvedl límec a vyrazil na sklenku dobrého nahřátého koňaku. Po dnešku si ho opravdu zaslouží.
V baru, kam směřoval, právě Denisa se Susan popíjely Manhattan a smály se dokonale vypointovaným historkám lehce opilého Skota, který se představil jako Ian Sinclair, byl odzbrojujícím způsobem zdvořilý, dělal jim báječnou společnost a jednu ani druhou se nesnažil balit, jelikož v tomhle ohledu preferoval pány.
Kingsley vešel dovnitř, kývl dámám na pozdrav a sebejistě dokráčel do zadního salonku, kde už na něj čekala sklenička desetiletého Rémy Martin a jeho milá sousedka Rose.