Kdo slyší nevyřčené

Babky. Matka a sestra. Spolu s mojí rodinou bydlí namačkané v nouzovém přístřešku z vlnitého plechu. Sedm lidí, ohniště, postele a zachráněná křesla. Už celý rok.
Musely být opravdu krásné. Stále jsou. Jen mládí se na prudkém slunci rychle vypařilo. Útlé postavy se křiví, husté černé vlasy jsou minulostí. Jemné rysy prorůstají hluboké strže vrásek.
Nemluví anglicky. Vůbec. Kdo ví, jestli někdy chodily do školy. A přesto...
Naslouchají a slyší.
Rozumí.
S úsměvem vypráví svoje příběhy.
Dohlíží na mne.
Starají se.
Učí.
Pomůžou. Poradí. Pohladí.
Připomínají moji vlastní babičku, jen místo lásky a knedlíků rozdávají ohromné porce rýže s pochopením.