Kroky v tichu

Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.