Ach, ta děvčata

Vítek se stočil do klubíčka na houni blízko topeniště. Po dvou ledových koupelích jej teplo brzy uspalo. Probudily jej dívčí hlasy. Svatava s Dorotkou přebíraly hrách a předstíraly, že o Vítkovi nevědí. Máří sice splnila slib a o Vítkově zážitku nikomu neřekla, zato povídavý Ctibor nemlčel.
"Povídala bába popelářka," ztišila hlas Dorotka, "že v dutině stromu nad tůní jsou zlatá vejce labutí královny."
"Kdo ví, co viděla."
"A slyšelas o obřím mraveništi? Mravenci prý nejsou černí ani červení, ale docela zlatí. Jen to neříkej před Vítkem, ještě by lezl na strom a spadl do tůně," mrkla Dorotka.
"Nebo do mraveniště."