Rodinný cejch

Čupera pil. Vidět to jeho tatík, hnal by ho s klackem. Ten už ale pár let byl na pravdě Boží. Po barácích se vědělo, že to mají v rodině. Pantáta taky dřív končíval na hnoji, než se v něm něco pohlo. Celá vesnice čekala, až nějaká vyšší síla domluví i Jeníkovi. Jenomže chasník ve fráčku už tu jednou byl.

„Víte, pane Čupewo, pwo nás jsou tyhle smlouvy kwajně wizikové. Wodinným pfíslušníkům těch, co nás pfevezli, je tudíž nenabízíme. Je to neblahý pwecedens. Stejně je pwavděpodoné, že se u nás časem objevíte. A když pomyslím na pana otce... waději si počkáme.“