Osidla

Dracaena ve váčku na krku se zavlnila. Rytmické mumlání nepřestávalo, přelévalo se, houstlo a zesilovalo.

Větve zašuměly, kořeny zapraskaly. Přízrak přišel blíž a vztyčil se nad drobnou postavou pastýře. Čněl nad ním jako nějaký hnědozelený zlověstný, němý útes.

Bystré oko si všimlo mízu kapající z četných ran na kůře bytosti. Byly hluboké a některé byly zanícené a musely nesnesitelně bolet.

Poutník za mumlavých zvuků napínal své myšlenky. Lákal tvora do svých osidel jako se chytá zuřivý býk.

Stáli tváří v tvář snad věky, snad chvíli, která trvala nesnesitelně dlouho. Nakonec se povedlo s bytostí navázat myšlenkový kontakt. Čelo se orosilo.