Markéta jde vedle neznámého (1960)

S kbelíkem v rukou a děvčátkem pár kroků před sebou stoupá po důvěrně známém schodišti. Ani její jméno už mu není neznámé.
„Býváš tu často sama?“ ptá se, zatímco Markétka otáčí klíčem ve dveřích. Je to ten stejný klíč, který odevzdal před nástupem do vězení?, napadá Jana mimoděk.
Dívka pokrčí rameny.
„Mám být u Děkánkových,“ vysvětluje váhavě.
Vstoupí do bytu. Známě neznámým prostorem se line nasládlá vůně cibule.
„V hospodě?“
Markétka přikyvuje.
„Paní Děkánková mě poslala domů, že dnes akorát překážím… Mamince to ale… Nepovíte jí to, že ne?“ ujišťuje se kvapně, polekaně.
Mlčky zavrtí hlavou. Opatrně zdvihá pochroumanou květinu…