Živoucí fosilie

„Hodně jsi zažil, co?“ zaujalo Januše Melchiorovo vyprávění.
Hrbáč se usmál. „Mrtvý jsem mohl být snad stokrát. Kolik mých kamarádů padlo… Než jsem byl raněn, už jsem se bál navázat hlubší přátelství. Když přicházíte o druhy…“
„Být sám je hrozné, ne?“ nedalo Anině.
„Jeden mi zůstal,“ řekl pomalu Melchior. „Byl… zvláštní. Tvrdil, že je mu osmdesát, ale vypadal sotva na třicet. Nikdy neutrpěl ani škrábnutí. Kdybych se ho víc držel… Jenže já se ho začal bát. U ohňů se šeptalo, že je fext. Nevěřil jsem, ale když vidíte, jak kráčí v dešti kulek… Kdo ví, co je na tom pravdy…“