29. Před mostem

Hanka si povzdychla.
Šušká se, že konec války už visí ve vzduchu. Život se vrátí do starých kolejí. Bill se vidí s Annie ve městě, dvojčata plánují rozšířit stádo. Všichni vědí, co dál. Každý někam patří.
„O mě už tu nikdo stát nebude,“ postěžovala si polohlasem.
„S kým to mluvíš?“
Tim zjevně nebyl tak daleko, jak myslela. Vyplázla na něj jazyk.
„Povídám si s Ženkou. Tomu nerozumíš. Nikdo nerozumí!“
„Fajn. Tak si popovídejte. S mlhou. Už ti asi dočista hrabe!“
„Nemůžu za to, že ji nevidíš! A aspoň mi naslouchá. Ty to nechápeš. Jsi doma. Můžeš zůstat. Já jsem cizí,“ oči se jí zapotily.
„Nikdo tě přece nevyhání,“ bránil se kluk. „Jsi jako naše. Máma vždycky chtěla holku!“
„Jenže je to jenom jako. Až bude mír, moje opravdová máma si pro mě přijede.“
„To už tě nikdy neuvidím?“
„Nevím. Možná mi někdy dovolí se sem na chvíli vrátit.“
„Zase se dostaneš pryč. Pro mě svět končí za mostem. A pak ovce, ovce a ovce.“
„Třeba se můžeš něčím vyučit, jako Bill.“
„Na farmě bude potřeba každá ruka. Archie to říkal. Jenže on i Jack farmařit chtějí, je to opravdu baví.“
Srovnali krok. Už byli u domu, když to z Hanky vypadlo.
„Já už si vůbec nepamatuju, jak maminka vypadá. Co když na mě zapomněla? A co když mě nebude mít ráda?“
„Nesmysl,“řekl Tim prostě a vážně. Podíval se jí pevně do očí.
„Mámy nezapomínají! A kdyby náhodou,“ zaváhal, „tak se sem prostě vrátíš. Protože my tě rádi máme. Vždycky!“