Srpen

V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a píseň zpívá.
Pod sluncem teď v ohnivém květu,
blažený pot si člověk z čela smývá.

Zdaleka slyším dusných stodol vrata,
jako by skřípal zuby.
Ruka neviděného kata
o střechu opřená smrt čeká na své sluhy.

A přece mlčím, nevykřiknu tiše.
Tajemně svázána je s temným žencem žeň,
a netroufám si přikročit k ní v pýše
a ptát se, čí je poslední ten den.

Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.

---

Karel Toman: Měsíce