Zvláštní případ

Souhrn: Námořnictvo - po té, co se po smrti jejího otce provalilo, že je žena -vyhodilo mladou Frances Doylovou dveřmi a ona se (po různých peripetiích a ne úplně pěkných záležitostech v rodném kraji) vrátila oknem. Situace je však značně nejistá a přijetí na pozici třetího důstojníka pouze podmínečné. 
Za beta-read děkuji Veveričce

Varování: Obsahuje počasí a místy může způsobovat závrať. Je to dlouhý.

Skřivánek z uctivé vzdálenosti kopíroval vzdálenou linii pobřeží. Už dva dny přídí vytrvale směřoval od Carricku na jih, aby se nazítří stočil po větru do oblasti, kde hlídkovala eskadra admirála Farrela. Fregata s úhledně vypnutými plachtami hladce klouzala po zčeřené hladině a za den překonala i víc než sto padesát nebo dvě stě mil.
Kovový hlas zvonu oznámil, že se ranní hlídka přehoupla do poslední čtvrtiny. Za pouhá dvě otočení přesýpacích hodin se na palubu vyhrnou chlapi a kluci z dopolední směny za halasného popohánění bocmana se pustí do drhnutí paluby pemzou a pískovcem, ale zatím panoval na palubě zvláštní, skoro ospalý klid.
Frances stála na zádi s rukama založenýma za zády a téměř nehnutě pozorovala palubu, plachtoví i nekonečnou rozlohu moře. Vítr byl studený a ostrý, jak bylo v tuto roční dobu obvyklé, ale vanul stále, bez vrtochů nebo náhlých poryvů, ze zadoboku, a za tenkou vzdálenou linkou pobřeží mezi kouřovou clonou mraků probleskovaly první paprsky podzimního slunce. Oblaka nízko nad obzorem se barvila do oranžova a hladina na východě skoro hořela tisícem zlatých a růžových odlesků, zatímco na západě měl oceán i obloha barvu tmavé oceli. Osamělý buřňák plachtil nízko nad pěnícími čupřinami vln, než prudce změnil směr a splynul s oblohou.
Ani se nemusela dívat na barometr, aby věděla, že během dne se počasí jistě citelně zhorší a přijde déšť.
Na ochozu se objevil rozespalý lodník ze směny pana Lindsaye, jehož jméno si ještě nepamatovala, a zamířil na galion s naprosto zjevnými úmysly. Stočila zrak stranou a pohledem se střetla s mladým panem Sullivanem.
Postával na levoboku a tvářil se strnule.
„Pane Sullivane, dejte spustit log,“ oslovila ho. Za těch pár dní, co se na palubu malé fregaty vrátila, už poznala, že jsou věci, na kterých si její nový velitel zakládá. Přesná, pravidelná měření k nim patřila. A mládenec alespoň zaměstná hlavu i ruce. Ranní hlídka na přelomu dne a noci se často vlekla.
„Aye aye, pane,“ řekl Sullivan snad poněkud upjatě, ale houkl na Mladého Joea a zamířil na záď, aby úkol splnil.
Frances neušlo nepatrné zaváhání, které jeho odpovědi předcházelo. Bylo příliš krátké - téměř neznatelné - na to, aby mu mohla cokoliv vytknout, ale přece dostatečně zřetelné, aby pozornému člověku neuniklo. Nejstaršímu podporučíkovi zjevně příliš do oka nepadla. Co za tím stálo, si mohla jen domýšlet.
„Sedm uzlů,“ oznámil pan Sullivan, když půlminutové přesýpací hodiny odměřily poslední zrnka písku a Joe zarazil odvíjející se log.
„Děkuji, pane Sullivane,“ přikývla Frances na znamení, že vzala informaci na vědomí a opět sklouzla pohledem k plachtám a k šedivému západnímu horizontu. Kapitán nařídil na noc nepodkasávat plachty, pokud to počasí jen trochu dovolí, a za noc jistě urazili skoro osmdesát mil. Spěchali. V Carricku se Skřivánek opravami zdržel skoro týden a nemohli si být jisti, jestli po nich Nemesis stále nepátrá. Obzor byl však na všechny světové strany dokonale pustý a návrat k roky zažité, pomalé rutině přinášel po dnech plných zmatku a nelehkých rozhodnutí klid.
Když se na schůdcích na velitelskou palubu objevila postava kapitána Harrise, stáhla se Frances uctivě na levobok k Sullivanovi, zatímco ten o několik kroků ustoupil, aby uvolnil místo jí. Jen teriér podřimující stočený v klubíčku mezi úhledně smotanými lany se nenechal kapitánovým příchodem vyrušit. Nepatrně střihnul uchem, zívl, a jakmile si porovnal nohy, dřímal dál.
„Pane Doyle, hlášení, prosím,“ vyzval ji kapitán, když se rozhlédl po palubě.
Frances překonala těch několik kroků, které ji od kapitána dělilo, a ukazovákem se způsobně dotkla čela.
„Vítr severozápadní, rychlost sedm uzlů, pane,“ oznámila stručně.
Kapitán krátce přikývl a zahleděl se ke vzdálené sotva znatelné čáře pobřeží a růžovému svítání.
„Dnes je vskutku příjemné ráno, že, pane Doyle,“ pokračoval v konverzaci a Frances si byla jistá, že očekává nějakou vhodnou odpověď nebo poznámku.
Kapitán se na ni zadíval upřeným pohledem. Ve tváři měl neurčitý, špatně čitelný výraz. Frances věděla, že ji od prvního dne sleduje. Nenápadně. Zdánlivě nezaujatě. Byla si téměř naprosto jistá, že zvažuje dopady svého rozhodnutí ji na palubu přijmout. V kapitánově tváři však chyběly známky potměšilosti nebo snad dokonce otevřené nelibosti.
„Obávám se, že příliš dlouho nevydrží, pane,“ kývla hlavou k šedivému obzoru na západě. Ranní červánky nevěstily jasný den ani příjemné počasí.
„Zřejmě máte pravdu, pane Doyle,“ připustil kapitán tónem, který prozrazoval, že krátký rozhovor je u konce.

Když Frances scházela po příkrých schůdcích na dělovou palubu, loď už pohltil obvyklý ranní shon. Námořníci svinuli hamaky do sítí u zábradlí a John Ludlow, který zaujmul pozici bocmana místo těžce zraněného Williamse, popoháněl lodníky, aby se chopili pískovcových kvádrů a koukali vydrhnout palubu, aby byla jako ze škatulky. Nad hlavou se jí ozývalo dusání bosých nohu a skřípění pískovce po dubových fošnách. Její teriér s tím obvyklým ranním rozruchem ožil a motal se jí pod nohama, dokud na něj ostře nehoukla, aby se ztratil, a pes se jí způsobně zařadil za paty.
Z důstojnické jídelny už se linula směsice vůně kávy a osmažené slaniny a prázdný žaludek se přihlásil o slovo.
Ve dveřích se málem srazila s panem Wilkinsem, který byl právě na odchodu.
„Á, Doyle, jaká byla hlídka?“ zeptal se se zájmem, zatímco si nasazoval klobouk.
„Všude klid, pane Wilkinsi,“ odpověděla věcně a ustoupila staršímu důstojníkovi z cesty.
Pan Wilkins pokýval šedivou hlavou a na svůj věk a figuru překvapivě svižným krokem odkráčel k palubnímu průlezu, zatímco Frances vešla do jídelny.
Důstojnická jídelna se od dob, kdy na Skřivánkovi velel její otec, nijak nezměnila, a pro tentokrát se u stolu sešla celá společnost. Nechyběl ani lodní chirurg doktor Philip Dobbler a hospodář pan Finch, takže se nevelký prostor, jehož většinu zabíral stůl, zdál poněkud přeplněný. Frances pozdravila, z hlavy smekla klobouk a zamířila k jedné ze dvou prázdných židlí, mezi Tomem Martinem a panem Finchem.
„Dobré ráno,“ opětoval pozdrav Tom a nabídl jí topinky.
Frances si jednu vzala a po tom si na talíř naložila několik plátků opečené slaniny.
„Máme čaj?“ zeptala se.
„Bohužel. Káva nebo kakao,“ pokrčil rameny Tom.
Frances potřásla hlavou. Jestli bude na čaji trvat, bude muset sáhnout do vlastních zásob. Balíček dobrých čajových lístků od faráře z Kelly však nebyl ani zdaleka bezedný a kdoví, kdy bude příležitost zásoby doplnit. Pokud si tak kvalitní čaj vůbec bude moci dovolit. Natáhla ruku po konvici s kakaem.
„Možná by vám přišel k chuti spíš poridž, pane Doyle.“
Frances pomalu odložila konvici a zvedla zrak přes stůl k místu, kde seděl druhý důstojník pan Lindsay. Rozšafně se opíral o opěrátko v dokonale padnoucí uniformě s bílými klopami a černým šátkem uvázaným způsobem, který každému prozrazoval, že jeho majitel patří k tomu šťastnějšímu zlomku společnosti. Bradu nesl pozvednutou a sledoval ji mírně povýšeným pohledem.
Frances neparně přimhouřila oči. Ten člověk jí byl od prvního dne protivný a plíživá antipatie byla zjevně vzájemná. Svým vzezřením a přezíravým chováním jí připomínal poručíka Hewletta a kapitána Fitzgeralda z carrickské posádky. Jenže zatímco přítomnost těch dvou musela trpět jen čas od času, na lodi o délce jen málo přes sto dvacet stop se sotva mohla druhému důstojníkovi vyhýbat.
Zachytila, jak se Tom ostražitě napřímil.
Hospodář pan Finch sedící po její levici upíjel, ze svého šálku a tvářil se dokonale nezaujatě. Zato doktor Dobbler odložil nakousnutou topinku a pozorně sledoval své spolustolovníky chytrýma očima člověka, který zná všechny přítomné možná lépe než oni sami.
„Myslím, že dám přednost slanině, pane Lindsayi,“ odpověděla odměřeně, ale naprosto zdvořile, a výmluvně si na talíř přidala ještě další dva plátky. Jeden z nich hodila pod stůl psovi. Domyslela si, že za Lindsayovou poznámkou se skrývá dobře zakamuflovaná urážka, ale byla si vědoma, že se nesmí nechat vyprovokovat. Na otevřené spory s kolegy byla její pozice na palubě stále příliš vratká.
„Dáte si i vajíčka, pane Doyle? Dneska jsou tak akorát na hniličko,“ vložil se do hovoru doktor Dobbler a nabídl Frances misku s posledními dvěma vejci.
Frances je s díky odmítla, ale chirurgovo vstřícné gesto vzalo Lindsayovi vítr z plachet. Alespoň pro tu chvíli. Přesto zbytek snídaně proběhl v nejistém mlčení.
Jídelna se možná od časů velení jejího otce nezměnila, avšak nic nezůstalo při starém. Neseděla mezi svými. Za každou větou se skrývaly rozpaky, které šly ruku v ruce s opatrnou volbou slov. Bývala slečnou Doylovou. Vrátila se jako pan Doyle a bylo otázkou, zda si svou pozici dokáže obhájit - nejen před kapitánem a svými kolegy, ale především sama před sebou.

Kout podporučíků byl po střetu s Nemesis neobvykle prázdný. Peter Vain stále ležel na marodce. Stáli při něm snad všichni svatí, že neskončil rozdrcený pod hlavní zničené dvanáctiliberky jako nebohý pan Thomson, a doktor Dobbbler se netvářil, že by bylo možné mládence v dohledné době propustit do služby.
Když George Sullivan přišel z hlídky, u stolu tak seděl jen Frederick Beaumont s Jackem Evansem a vydatně se ládovali pořádnou porcí sladkého poridže. Sullivan odložil klobouk a rozmrzele se usadil na lavici.
„Co tak sklesle, Georgi?“ zeptal se se zájmem pan Beaumont.
Sullivan po něm šlehl pohledem, nandal si na talíř hroudu kaše a natáhl se po konvici s kakaem.
„Ten člověk je tak...“ protáhl otráveně, když měl konečně naloženo. Chvíli přemýšlel, jaké vhodné slovo na adresu nového velitele své směny zvolit, a pak si jen mnohoznačně odfrkl.
Pan Dudley býval rozhodně mnohem příjemnější společník, než tenhle věčně zakaboněný morous.
„Nikdy neřekne víc než tři slova. Navíc mluví jako vandrák,“ pokračoval pohoršeně mezi sousty, zatímco pan Beaumont se znechucení svého staršího druha trochu potutelně usmíval.
„Georgi, přiznejte, že vy jste si dělal zálusk na Dudleyho místo,“ neodpustil si pan Beaumont popíchnutí.
Sullivan nechal rýpavou poznámku bez odpovědi, ale lžíci zabořil do kaše prudčeji, než zamýšlel, až si potřísnil bílou vestu. Polohlasně zaklel. Z kapsy u kabátu vytáhl vyšívaný kapesník a jal se vestu otírat. Přestože by to doopravdy nepřiznal ani sám sobě, uvědomoval si, že pan Beaumont má tak trochu pravdu. 
„Vždyť víte, že by na to kapitán nikdy nepřistoupil. Nikdo z nás nemá odsloužené ani čtyři roky,“ pokračoval v mudrování pan Beaumont. Stejně jako malý Evans měl roky odsloužené jen na papíře, a zatímco George Sullivan i Peter Vain už leccos zažili, chodil do školy a Skřivánek byl jeho první lodí.
Jack Evans se přehraboval ve vlastním talíři. Nepřítomně převaloval sousta v ústech. Snil o jablečném koláči jejich kuchařky a osmažených klobáskách nebo alespoň o slanině, jejíž vůně se linula z jídelny důstojníků. Sladká obilná nebo chlebová kaše se mu zajídala.
„Kolik vůbec může mít odslouženo?“ zamrmlal Sullivan nespokojeně a složil kapesník zpět do kapsy.
„Jak to, že má vůbec složené zkoušky? Vždyť nevypadá, že by byl starší než vy, Fredericku. Rozhodně mu není víc než osmnáct,“ pokračoval ve své úvaze polohlasem. Sotva to dořekl, zastyděl se. Nechtěl si to přiznat, ale mluvila z něj uražená ješitnost a závist.
Pan Beaumont pokrčil rameny.
„Peter povídal, že prý tady sloužil na Skřivánkovi celou minulou válku. Úplně od začátku,“ vložil se do hovoru nesměle Jack Evans. Ale rychle zmlkl. Nebyl si jistý, jestli neměl raději mlčet. Nestál o to vyslechnout si od svých starších kolegů nějaký trefný posměšek o tom, že ustrašená písklata nemají co mluvit.
Na krátký okamžik u stolu zavládlo zaražené ticho. Ve tváři pana Beaumonta se objevil dokonale nevěřícný výraz, zatímco pan Sullivan zaraženě odložil plnou lžíci na kraj talíře.
„Ale to by znamenalo, že má odsloužených aspoň deset nebo dvanáct let,“ zapochyboval pan Beaumont nahlas a v duchu si pomyslel, že kdyby to byla pravda, musel by nový třetí důstojník jít na moře nejspíš už v plenkách. Což byla samozřejmě naprosto absurdní představa.
„To je nesmysl,“ protáhl Sullivan po chvíli. Peter Vain si určitě z Evanse jenom utahoval. Rozum odmítal přijmout, že by na té informaci mohla být byť jen špetka pravdy.
Pan Evans pokrčil rameny. Vyškrábal z talíře poslední zbytky kaše a vstal od stolu.
„Tak se Petera zeptejte sami,“ pronesl nečekaně pevně, když si nasazoval klobouk, aby zamířil na hlídku. Pan Wilkins by ho jistě nepochválil, kdyby se zbytečně zdržoval prázdným tlacháním.

Peter Vain ležel v závěsném lůžku a nepřítomně sledoval stíny míhající se ve světle lucerny, která byla zavěšená u stropu. Trup měl pevně ovázaný a každičký nádech mu stále působil neskutečná muka, natož aby se mohl pohnout. Čas jindy odměřovaný kovovým hlasem zvonu a střídáním čtyřhodinových hlídek na marodce neexistoval. Občas za ním přišel Jack Evans a podělil se o novinky. Několikrát se na marodce objevil kapitán nebo Tom Martin, aby se doktora Dobblera přeptali, jak se daří raněným, ale po většinu doby ho kromě bolesti sužovala i samota. A s ní přicházely vtíravé výčitky a otázky. Proč si zubatá nevzala s Johnem Thomsonem a Jonathanem Dudleym i jeho? Sloužili spolu tak dlouho a teď zůstal sám.
Neodbytný proud chmurných myšlenek přerušily tiché kroky. Pomalu za tím zvukem otočil hlavu. I ten nepatrný pohyb ho bolel.
„Neměl byste se hýbat, Petere,“ promluvil hlas, který už opravdu dlouho neslyšel.
„Frances...“ hlesl.
„Jack. Evans. Říkal. Že jste. Se vrátila,“ pronesl sekaně.
Frances si přisunula stoličku a posadila se na ní. Cítila se trochu provinile, že si na návštěvu raněného přítele nenašla čas dřív.
Dny před vyplutím z Carricku se nesly v obvyklém shonu, který navíc provázely zmatky s novým rozdělením do směn, takže často večer usínala pomalu dřív, než dolehla do závěsného lůžka ve stísněné kajutě. Snad tomu byla i ráda. Práce a důvěrně známý zmatek i zdravá únava na konci dne pomáhaly když ne zapomenout, tak alespoň vzpomínky uložit hluboko pod nánosy každodennosti.
„Vypadá to tak,“ přikývla a podala Peterovi cínový hrnek s vodou. Další slova však vázla v krku. Už dávno nebyli těmi bezstarostnými mladými podporučíky, co se společně smáli otřepaným vtipům nad hrnky grogu. Petera Vaina navíc každé slovo stálo nemálo úsilí a bolesti. A tak hodnou chvíli mlčeli každý sám se svými myšlenkami.
Vytrhl ji z nich až příchod doktora Dobblera, který přišel zkontrolovat své pacienty. Rozloučila se a zvedla se k odchodu, aby felčarovi nezacláněla, ten ji však zarazil.
„Přišla jste za panem Vainem?“ zeptal se věcně.
Frances krátce přikývla. Zkoumavý pohled lodního chirurga, který člověku viděl snad víc než jen do žaludku, jí nebyl příjemný, ale neuhnula před ním. Potom se přeptala na ostatní, hlavně na bocmana Williamse, který ležel v jednom z nejlépe přístupných závěsných lůžek. Byl na smrt bledý a spal.
Doktor Dobbler jen pokrčil rameny. Zázraky dělat neuměl. Pak ze skříňky, kde měl zamčené nejrůznější pilulky, kapky a dryáky, vytáhl placatku a naplnil dva pohárky. Jeden z nich Frances podal.
Přičichla k němu.
„Koňak?“
„Ten nejlepší. Mám ho tu pro zvláštní případy,“ přitakal doktor Dobbler.
Frances se nevesele uchechtla.
„Takže jsem zvláštní případ?“ zeptala se. Posadila na prázdný sud stojící u stěny a ještě jednou přičichla k poháru, než lehce upila.
„Vy jste byla vždycky zvláštní případ. Myslím, že ho potřebujete. Pobyt na pevnině vám zjevně nesvědčil, Frances. Měl bych vám předepsat aspoň půl pinty tmavého piva a dvě vejce k snídaní denně,“ pronesl věcně doktor Dobbler, než se napil ze svého pohárku.
Frances na to neřekla nic. Pomalu upíjela koňak a přemýšlela, že musel lodního chirurga stát celé jmění. Dobblerova nečekaně otevřená promluva přinášela závan lepších časů. Alespoň pro tu chvíli si nepřipadala jako vetřelec.

Francesina předpověď, že vlídné počasí příliš dlouho nevydrží, se vyplnila ještě před polednem, kdy se i obloha se na východě zatáhla. Neodbil ani druhý zvon odpolední hlídky, když od severozápadu přišel déšť. Zpočátku se tvářil jako nesmělé, ale vytrvalé mrholení, ale s blížícím se večerem zesílil.
Když Frances přebírala hlídku, na křídlech sílícího větru se přihnal nefalšovaný slejvák.
Frances sledovala severozápadní oblohu s jistým znepokojením. Tyhle lijáky na konci podzimu bývaly nevyzpytatelné. Linie pobřeží se ztratila za šedivou oponou.
„Pane Sullivane, musíme zkrátit plachty!“ houkla na podporučíka, který vyšel na palubu oblečený v těžkém pršiplášti.
Tentokrát pan Sullivan s odpovědí ani provedením rozkazu nezaváhal. Nádech naléhavosti v jejím hlase i zhoršující se počasí mu to nedovolily. Smysl pro zodpovědnost převážil nad osobní nelibostí.
„Zkrátit plachty!“ zopakoval rozkaz a palubou se rozezněl hvizd bocmanovy píšťalky.
Ludlow i jeho pomocníci popoháněli lodníky, aby se chopili kasacích lan.
Víc než vítr samotný však Frances znepokojovalo neviditelné pobřeží. Kdyby se vítr stočil, mohl by Skřivánka nahnat přímo na rozeklané skály, které dokázaly rozpárat dubový trup jako nůž. Zdejší pobřeží se stalo záhubou nejedné lodi, kterou její kapitán před nepřízní počasí včas neodvedl na otevřené moře. Místní rybáři pak na plážích sbírali to, co moře vyplavilo a mohlo jim být k užitku.
„Hawkinsi, stočte ji čtyři čárky k západu!“ obrátila se na starého kormidelníka.
„Aye aye, m-pane,“ přitakal Hawkins a ještě než to dořekl, otočil kormidelním kolem. Fregata se začala zvolna stáčet.
Frances zachytila zmatený poněkud zaskočený pohled mladého pana Sullivana.
„Neměli bychom...“ odvážil se mladý podporučík ozvat, ale dřív než svou myšlenku dokončil, Frances ho přerušila. Tušila, co se mládenec snaží namítnout. Přísně vzato měl pravdu. O změně kurzu by jistě měla informovat kapitána. Jenže zkušenost jí velela dříve jednat, pokud to bylo v zájmu lodi a posádky, a neztrácet zbytečně čas čekáním na svolení. Následkům a případnému kapitánovu nesouhlasu může čelit později.
V silném vichru rozrážela fregata přídí ocelovou hladinu, až ji zkrápěla ledová vodní tříšť, ale kormidlu se nevzpírala. Přesto měl nejeden méně zkušený muž či chlapec potíže udržet na kymácející se palubě rovnováhu, a Frances nechala Ludlowa natáhnout lana celé délce lodi, aby se lodníci měli na prudce houpající se palubě čeho zachytit.
„Pane Sullivane, běžte prosím informovat kapitána o změně kurzu,“ řekla teprve, když se pohyb fregaty trochu ustálil.
Rozkaz se však ukázal jako přebytečný. Kapitán Harris vyšel na palubu dřív, než pan Sullivan vůbec stačil odpovědět. I on byl oblečený v pršiplášti.
Seděl zrovna nad deníky, když ucítil, jak se pohyb lodi změnil. Dlouhé roky strávené na moři mu napovídaly, že nejenže vítr zesílil, ale fregata se zjevně stočila, takže místo, aby hladce plula s větrem ze zadoboku, zápolí s živly dorážejícími z boku.
Mladý Sullivan se před kapitánem uctivě stáhl v obavě, aby se hněv za svévolné rozhodnutí jeho velitele nesnesl i na jeho hlavu.
„Pane Doyle, dal jste změnit kurz?“ řekl kapitán, sotva vystoupal na velitelskou palubu. Bylo to spíš prosté konstatování než otázka.
Frances věděla, že kapitán by měl plné právo jí svévolné rozhodnutí vytknout. Byli tací, kteří by to pravděpodobně udělali. V Harrisově hlase však nezněl ani náznak hněvu nebo výčitky.
„Ano, pane. Plujeme na jihozápad,“ potvrdila jeho slova pevně bez zbytečného vysvětlování nebo snahy se obhájit.
Harris přelétl pohledem loď i temně šedivé vzdouvající se moře, krajkované bílými chocholy. Déšť houstl. Vlny se prodlužovaly a mohutněly.
„Dobrá práce, pane Doyle,“ pronesl kapitán oproti očekávání pana Sullivana docela prostě. „Ten vítr pravděpodobně ještě zesílí. Nezkušené muže pošlete do podpalubí. Pane Sullivane,“ obrátil se na mládence. 
„Dojděte pro pana Martina.“
Čekal je dlouhý den a možná ještě delší noc a na palubě bude potřeba každý, kdo se nezalekne běsnění živlů.

Bouře zahnala Skřivánka daleko od zamýšleného kurzu, a když se počasí konečně umoudřilo, nezbývalo než proti čerstvému větru křižovat, aby dosáhli vod, kde se měla pohybovat eskadra admirála Farrela. Obrat za obratem ukrajovali míle navzdory moři i větru, ale byl to namáhavý pomalý postup, který prověřoval schopnosti nejen posádky.
Na konci odpolední hlídky se moře utišilo natolik, že Harris nechal přes bort shodit několik prázdných soudků a beček a nařídil nácvik dělostřelby. Družstvo, které bude nejrychlejší a nejpřesnější, dostane příděl grogu navíc. Posádce rozhárané ztrátami a změnami trocha přirozené soutěživosti jedině prospěje.
Mužstvo už bylo nachystané, když procházel dělovou palubou, aby se přesvědčil, že opravdu každý ví, kde je jeho místo. Jeho bystrému pohledu neušel jistý nesoulad, který panoval u děl ve středu lodi. Mladý pan Sullivan si počínal neobvykle liknavě. Ne tak, aby bylo třeba rozkaz opakovat, ale dost na to, aby pozornému oku neušlo, že mládenec nepodává svůj obvyklý výkon. Zachytil i nespokojený výraz ve tváři Frances Doylové.
Věděl, že ti dva si do noty nepadli. Rozhodl se však nezasahovat. Jen ať Doylová ukáže, co v ní skutečně vězí. Rozbouřeného moře ani převzetí zodpovědnosti bez ohledu na následky se zjevně nebála, jistě si poradí i s panem Sullivanem.
Příděl alkoholu navíc si tentokrát vysloužilo družstvo pana Lindsaye, a když druhý důstojník procházel dělovou palubou na hlídku, zatímco lodníci vraceli přepážky zpět na místa, nesl se jako páv. Nebyla v tom však upřímná radost, která obvykle doprovázela podobné přátelské zápolení.
Frances nebyla s výkonem svého a Sullivanova družstva spokojená a bezprostředně po cvičení, když už se pozornost lodníků nesoustředila na své velitele, mu stroze sdělila, že kdyby si stejně počínal při střetu s nepřítelem, mohlo by to jeho muže stát život.
„Vezmete si je na svědomí, pane Sullivane?“
Mládenec byl skoro o půl hlavy vyšší než ona, rty měl stažené tichým vzdorem, ale odměřená otázka ho přiměla provinile sklopit zrak. Věděl, že výtka je oprávněná.
„Ne, pane,“ hlesl s nádechem sebezapření Sullivan, než ho propustila.
Do důstojnické jídelny Frances vešla s náladou pod psa. Mimoděk podrbala teriéra, který se před burácením děl schoval do skladu rezervních plachet a do jídelny vběhl těsně před ní.
Jediným dalším člověkem v důstojnické jídelně byl Tom.
Pan Wilkins se omluvil, že by se potřeboval prospat, a záhy se z jeho kajuty začalo ozývat hlasité chrápání.
Hospodář pan Finch se necítil dobře. Ani po tolika letech na moři si nezvykl na rozmary počasí a kolébavý pohyb lodi, a při každém jen trochu větším větru trpěl silnou mořskou nemocí. Přesto mu nikdy nepřišlo na mysl, že by své míso opustil a sehnal si pohodlnější a bezpečnější práci na pevnině.
A doktor Dobbler se jako obvykle věnoval svým pacientům.
Frances z truhly zděděné po Jonathanu Dudleym vytáhla bílou vestu. Odkoupila ji i s kabátem uniformy za poslední zbytky půlročního platu, ačkoliv si nebyla jistá, jestli ji kdy skutečně oblékne. Vesta však byla z mnohem jemnější látky, než ta její.
Tom si z karafy nalil víno. Druhý pohár nabídl Frances.
Ta ho však gestem odmítla. Stáhla ze sebe kabát, usadila se na jednu z prázdných židlí, na stole si rozložila šití v docela obyčejném plátěném obalu a mlčky začala párat šev, zatímco teriér se jí složil u nohou.
Tom si došel pro kalamář, brk a několik archů papíru. Chtěl konečně odpovědět své sestře Katherine na její poslední dopis. Měl odpověď rozepsanou už pár týdnů, a jestli se v následujících dnech připojí k eskadře, snad konečně dostane příležitost ji předat některé lodi, která bude mít cestu do Summertonu.
Hodnou dobu v jídelně panovalo ticho, rušené jen škrábáním brku po papíře. Ani Tom ani Frances nikdy nepatřili k mluvkům, kteří by vedli zbůhdarma prázdné rozhovory, a i v lepších časech dokázali vedle sebe spokojeně mlčet. Tentokrát však v tichu visela neviditelná hradba nevyslovených otázek a neustálé obezřetnosti, aby jediné neopatrné slovo vyslovené před nesprávnými lidmi nezpůsobilo neurčité problémy, a ani vědomí toho, že nikdo další není přítomen, ji nedokázalo zcela rozbourat.
Nakonec to byl Tom, kdo mlčení přerušil. Odložil brk a zvedl hlavu od dopisu.
„Kdybys řekla Jonesovi, tak by ti ji určitě upravil,“ řekl.
Frances soustředěně párala šev vesty. Monotónní činnost ulevovala těžké hlavě. Ať chtěla nebo ne, s každým dnem na palubě fregaty si víc uvědomovala, jak ji nejistota ohledně vlastních vyhlídek plíživě sžírá víc, než výčitky svědomí. Špičkou tenkého perořízku přetnula další nit a pomalu zvedla hlavu.
„Zrovna nemám na úplatky stevardovi...“ utrousila trpce. Krátce stiskla rty, než znovu promluvila: „Ani ti nemůžu splatit dluh za ten pokoj u Modrý růže.“
„Tím si nelam hlavu...“
Nezeptal se, co se stalo s penězi, které zdědila po otci. Věděl, že to bylo víc, než si dokázala vůbec představit. Říkali jí, že by si za ně mohla najmout pěkný byt, nebo i pohodlný domek se skromnou posluhou. Tehdy se tomu smála. Na co potřebuje námořník dům s kuchařkou a pacholkem?
Na Skřivánka se vrátila s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Tomovi to nešlo dohromady s její - na námořníka neobvyklou – šetrností.
Už když se setkali na ulici v Carricku, měl dojem, že má před sebou úplně jinou Frances, než jakou znával. Nečekaný vývoj jejich setkání mu to jen potvrdil, když těžké víno stoupající do hlavy zbořilo zábrany. Od návratu na loď jako by však byla zavřená v ulitě, do které nepustila ani ty, které nazývala přáteli.
„Fanny, co se tam vlastně stalo?“
Frances přimhouřila oči. Na krátký okamžik si ho změřila tvrdým pohledem. Potom zavrtěla hlavou a vrátila se k párání.
Tom se dál nevyptával. Možná jednou přijde čas, kdy promluví sama. Až čas otupí hrany obezřetnosti a alkohol rozváže jazyk. Možná se nikdo nikdy nedozví, co přesně se v Carricku stalo. Věděl však, že naléháním by ničemu nepomohl.

George Sullivan vyškrabával z talíře poslední sousta hrachové kaše, pár sucharů a kus sýra si schoval do kapsy na později a vstal od stolu. Nejraději by ještě chvíli seděl se svými druhy, vtipkoval o vnadách přístavních děvčat a popichoval malého Evanse, který s každým dalším košilatým vtipem zrudnul ještě o odstín víc, a koktal, že takhle se o slečnách přece nemluví. Až se dostanou do přístavu, měli by ho s Frederickem Beaumontem z té jeho nekonečné naivity vyléčit.
Sullivan však nechtěl zjišťovat, jak by se tvářil poručík Doyle, kdyby se s obědem zbytečně zdržoval a přišel na hlídku moc pozdě. Stačila mu ta důrazná promluva do duše po posledním dělostřeleckém cvičení. Rozhodně to je zatracený protivný mizera, pomyslel si. Vzápětí si opět uvědomil nepatrný osten studu. Dobře věděl, že si výtku zasloužil. I když si to nechtěl doopravdy přiznat, skutečně se příliš nesnažil. Nemohl si však pomoci. Pan Dudley se svou veselou, přátelskou povahou mu scházel víc, než si byl ochotný vůbec připustit.
Natáhl se snad trochu moc zprudka po kabátu, až neopatrně vrazil do pana Beaumonta.
„Nemůžete dávat pozor, Georgi?“ utrhl se na něj druhý chlapec.
Sullivan utrousil omluvu a nasadil si klobouk.
„To vás to pořád tak žere?“ neodpustil si Beaumont rýpnutí, když už byl Sullivan skoro na odchodu.
„Dejte mi pokoj,“ ucedil neobvykle nakvašeně a raději chvatně odkráčel.
Beaumontova popichování měl také plné zuby, a nejhorší na tom bylo, že se pokaždé trefil do černého.
Se Sullivanovým odchodem hovor u stolu v koutě podporučíků utichl. Jack Evans se přehraboval v talíři s hrachem. Pořád si na lodní stravu nezvykl a nevzhledná našedlá kejda se mu protivila. Věděl, že jiné jídlo nedostane, a pokud svůj příděl nesní, bude mít hlad. Poslední dobou měl hlad neustále, i když se na něj usmálo štěstí a vysloužil si pozvání k večeři v důstojnické jídelně nebo dokonce ke kapitánovu stolu.
Když dojedl, odsunul prázdný talíř stranou a z truhlice vytáhl svůj lodní deník. Při poledním měření se mu nedařilo a vysloužil si posměšky pana Beaumonta (dokud se pan Wilkins suše nezeptal, jestli se pan Beaumont skutečně domnívá, že se plaví jižně od obratníku Raka). Chtěl zjistit, kde udělal chybu tentokrát. Byl si jistý, že postup už si pamatuje správně. Zamyšleně žvýkal pahýl tužky, až měl rty od tuhy docela černé, a soustředěně krčil čelo, když ho pan Beaumont kopl do kotníku.
„Smiřte se s tím, že jste beznadějně ztracený, Jacku,“ ušklíbl se.
Evans se na Beaumonta zamračil a přemýšlel, jak by mu trefně odpověděl, ale nic ho v tu chvíli nenapadlo. Jako ostatně pokaždé, když si z něj pan Beaumont utahoval.
„Jednou na to přijdu,“ zamumlal.
„Stejně jste ztracený. K čemu vám budou výpočty, když ani nevylezete na stěžeň?“ protáhl pan Beaumont vyzývavě.
Jack Evans odložil tužku a stiskl rty.
„To není pravda!“ ohradil se, ačkoliv věděl, že lže především sám sobě.
„Vsadíme se? O příděl alkoholu, že nevylezete ani ke košovému ráhnu,“ napřáhl ruku pan Beaumont na znamení sázky. Byl si vítězstvím jistý.
Evans na kratičký okamžik zaváhal. Jedna věc byla se šplhání do lanoví vyhýbat, jak jen to šlo, pod záminkou jiné činnosti. Ale odmítnout sázku a tím před starším kolegou skutečně přiznat, že se bojí, to bylo něco úplně jiného.
„Platí!“ vyhrkl možná až příliš horlivě a stiskl Beaumontovi dlaň.
Vzápětí už se oba chlapci hrnuli k palubnímu průlezu a na ochoz u hlavního stěžně.
Jack Evans sevřel ruku kolem hrubého silného lana úpony a vzhlédl. Košové ráhno se zdálo nekonečně vysoko. Podíval se na pana Beaumonta.
Ten se už vyhoupl přes brlení a šklebil se na něj.
„Tak lezete?“
Evans stiskl rty. Nechtěl být před starším druhem za zbabělce a nemotoru. Už tak byl oběma starším podporučíkům akorát pro legraci. Však on jim ukáže, že není žádná padavka. Když to dokážou všichni ostatní, on to zvládne určitě také. Chytil se lan i druhou rukou, špičkou střevíce se vzepřel o příčku a vytáhl se za starším druhem do lanoví. Pan Beaumont se držel o několik hmatů před Evansem, nepřestával ho popichovat, zatímco mladší hoch ho neobratně následoval se zarputilým výrazem.

Frances stála na zádi u zábradlí na pravoboku a pozorně sledovala dění na palubě i moře, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Čerstvý, ostrý vítr přinášel závan blížící se zimy, štípal do tváří, zalézal pod kabát a po obloze honil šedivá oblaka, mezi kterými tu a tam probleskovalo skomírající podzimní slunce.
Pan Sullivan se držel na levoboku. Bylo víc než zjevné, že se snaží na sebe pokud možno vůbec neupozorňovat. Teriér usazený u kompasnice ho chvíli se zájmem sledoval chytrýma očima. Sullivan se na něj zamračil, jako by pes mohl za jeho mizernou náladu. Jedinou odezvou mu však bylo, že se teriér líně zvedl, se zívnutím si nonšalantně protáhl přední tlapy a potom hbitě seběhl po schůdcích a zmizel na dělové palubě s úmyslem prohnat drzé krysy ve skladišti potravin.
Jen o chvíli později se v palubním průlezu objevila nejprve hlava a záhy i zbytek těla pana Beaumonta a za ním vynořil pan Evans. Starší chlapec měl ve tváři rozjívený úsměšek. Dvojice podporučíků se po ochozu nahrnula k úponám.
Frances jim věnovala krátký pohled, než opět upřela oči k obzoru. Mladí gentlemani, povzbuzující se ke šplhu do lanoví a podobným kouskům, nebyli nic, co by vyžadovalo její pozornost. Jen ať zkouší, co dovedou. Obzvlášť tomu mladšímu, Evansovi, trocha cvičení neuškodí. Popravdě to bylo poprvé, co ho viděla, jak se pouští úponami vzhůru.
Sklouzla očima zpět k lanoví. Pan Beaumont měl před mladším druhem viditelně navrch a zjevně si neodpustil trefné špičkování, ke kterému se záhy přidalo i několik plavčíků, kteří tříbili své dovednosti v úponách na levoboku.
Hrozen hochů, z nichž nejmladšímu mohlo být nanejvýš deset nebo jedenáct let, pokřikovalo na pana Evanse, který se zarputilým výrazem šplhal vzhůru. Oproti panu Beaumontovi byl o poznání méně obratný a k uzoufání pomalý. Bylo vidět, že ho každý krok vzhůru stojí těžké sebezapření.
Už byl skoro u košového ráhna, odkud ho starší kadet halasně povzbuzoval, když se fregata prudce zhoupla a chlapci při tom nečekaném pohybu podklouzl střevíc. Chvíli zoufale špičkou botky šátral po laně, kterého by se mohl zachytit. Už se skoro zdálo, že se mu to podaří, ale jeho vlastní končetiny s ním nespolupracovaly. Zůstal viset těsně pod košovým ráhnem a připomínal obří mouchu lapenou v pavoučí síti.
Povzbuzování i smích zaraženě utichly.
Frances pochopila vzápětí.
„Pane Sullivane,“ obrátila se na podporučíka na levoboku. „Máte velení.“
Nečekala na odpověď a vykročila k ochozu. Pustila se úponami za nebohým Evansem. Věděla, že chlapce postihla závrať a hrozilo, že se neudrží a spadne dolů. Pád z výšky téměř šedesáti stop by jistě znamenal smrt nebo doživotní zmrzačení.
Evans rukama křečovitě svíral lana a oči měl pevně zavřené. Tvář měl zkřivenou hrůzou.
„Pane Evansi,“ oslovila ho Frances, když dolezla skoro až k němu. Stačilo natáhnout ruku a mohla by se ho dotknout. Nepřišla však žádná reakce. Evans byl dokonale ochromený.„Pane Evansi, podívejte se na mě,“ oslovila ho ještě jednou velitelským tónem.
Teprve poté chlapec pomalu otevřel oči. Rty měl stažené strachem.
„Výborně, pane Evansi. Teď vás dostanu dolů.“
Evans se ani pohnul. Na krátký okamžik pootevřel ústa a snad chtěl něco říci, ale hned je zase zavřel, jako by se bál, že k tomu, aby se zřítil, stačí, aby promluvil.
„Pane Evansi, jak vám říkají doma?“
Frances zadoufala, že ta prostá otázka odvede chlapcovu pozornost od toho, že visí šedesát stop vysoko nad palubou.
„J – Jack...“ hlesl vyděšeně a křeč, která svírala celé jeho tělo, se nepatrně uvolnila.
„Dobře, Jacku, lezl jste doma někdy po žebříku?“
Následovalo krátké, nepříliš přesvědčivé přikývnutí.
„Je to jenom žebřík. Nedívejte se dolů. Na mě se dívejte.“
Pan Evans opět takřka neznatelně přikývl, ale přece jen na pokyn zkusil špičkou střevíce nahmatat lano, které se mu prve smeklo. Když pod chodidlem konečně ucítil vrtkavou oporu, objevila se v jeho tváři nepatrná úleva.
Pomalu následoval Frances úponami dolů. Jednou nebo dvakrát sklouzl pohledem pod nohy a přitiskl se k lanoví jako vyděšené kotě, které vylezlo příliš vysoko na strom.
„Na mě se dívejte. Ne dolů!“
Držela se o fous nad ním a snažila se ho přimět, aby odvrátil zrak od hlubiny pod svýma nohama.
„Vy se nebojíte, pane Doyle?“ zeptal se váhavě, když ho prvotní panika opustila.
Frances stiskla rty. Přemýšlela, co chlapci odpovědět. Šplhat v lanoví se naučila mnohem dřív, než se naučila číst a psát. Ten pohyb byl pro ni skoro stejně přirozený jako chůze nebo dýchání. Z výšek strach neměla. Na rozdíl od toho nervózního kluka, co se zakoktal skoro pokaždé, když na něj někdo z vyšších důstojníků promluvil.
„Každý se něčeho bojí,“ řekla stručně. Chtěla chlapce pobídnout, aby lezl dál, ale pan Evans znovu promluvil.
„Nehodím se na to...“ skoro zaúpěl.
„A na co se nehodíte, pane Evansi?“ zeptala se.
„Na námořníka… na důstojníka...“ hlesl pan Evans a jeho tváře získaly načervenalý nádech rozpaků.
Na okamžik nastalo ticho. Frances cítila, jak jí zcela mimoděk cuká koutek. Kdyby mladý pan Evans věděl... Snad by se i zasmála, ale nechtěla Evansovu beznaděj ještě víc prohloubit.
„Jak jste na to přišel, pane Evansi?“
„Všichni si to myslí...“ hlesl skoro nešťastně.
Frances se zhluboka nadechla. Neopatrná slova mohla pana Evanse přivést k ještě větší sklíčenosti, nebo z něj mohla vykřesat to nejlepší, co dovede.
„Můj otec býval rybář. Na Mrože ho odvedli násilím. Starej Dobrák Brown ho povýšil z mužstva. Tak mi netvrďte, že se na to nehodíte, pane Evansi.“
Chlapec chvíli zíral s otevřenou pusou.
„No co koukáte? A polezte,“ vybídla ho rázně k dalšímu pohybu.
Když pan Evans konečně pod nohama ucítil dubové fošny paluby, viditelně si oddechl.
„Příště si sundejte boty a punčochy. Poleze se vám lépe,“ řekla Frances, jakmile se i ona spustila na palubu.
Pan Evans na ni ještě pořád vyjeveně hleděl. Potom zamumlal poděkování a sklopil oči k palubě. Styděl se, že ho poručík Doyle musel zachraňovat, ale za vtíravým pocitem zahanbení klíčilo odhodlání, že tentokrát na něm pan Beaumont večerní příděl grogu vyhrál, ale příště už na to proklaté košové ráhno určitě vyleze.
Frances zamířila zpět na záď. Neušlo jí, že mezitím vyšel na palubu kapitán Harris. Stál na pravoboku na velitelské palubě a sledoval ji svým pronikavým pohledem, ze kterého se dalo jen obtížně vyčíst, co si vlastně myslí.
„Pane Doyle, na okamžik,“ vyzval ji.
„Pane?“ zeptala se ostražitě.
„Až se připojíme k eskadře, doprovodíte mě na vlajkovou loď, pane Doyle,“ oznámil jí kapitán stroze. Potom se na okamžik odmlčel, a než opět promluvil, úplně ztišil hlas.
„Co to zase vyvedl mladý Evans?“
Frances stiskla rty. Evans byl možná nejistý a vyplašený, ale působil na ni jako kluk z poctivého těsta. Nechtěla ho před kapitánem potopit.
„Snad trochu přecenil své schopnosti, pane. Nemyslím si, že se to bude opakovat,“ řekla a přemýšlela, jestli tím Evansovi přece jen neuškodí. Kdo ve čtrnácti neudělal chybu?
Harris nepatrně pozvedl obočí.
„Myslíte, poručíku?“
„Dal jste mi šanci, pane. Navzdory mým nedostatkům. Na rozdíl ode mne, pan Evans ty své může překonat.“

Linie řadových lodí se táhla v bělavém oparu skoro až do nedohledna. Ta nesourodá hradba plovoucích pevností, které se pyšnily více než šedesáti nebo i sedmdesáti děly na dvou i třech palubách, působila skutečně impozantním dojmem, přestože zkušenému oku nemohl uniknout jistý nesoulad způsobený rozdílnými plavebními schopnostmi jednotlivých lodí i přístupem jejich kapitánů. Skřivánek v jejich společnosti vypadal skoro křehce, když se srovnal na délku kabelu po boku čtyřiasedmdesátidělového Minotaura, vlajkové lodi admirála Farrela, a námořníci spustili na vodu kapitánův bark. Kapitán Harris už seděl na lavici vedle kormidelníka, když do člunu sešplhala i Frances, usadila na jednu z bočních lavic a člun odrazil.
Na palubě Minotaura je přivítal vytáhlý poďobaný mladík s jizvami po neštovicích v uniformě podporučíka.
„Kapitáne, admirál vás přijme ve své kajutě,“ oznámil strojeně.
„Děkuji,“ přikývl Harris stručně a pak se obrátil na Frances. „Počkejte tady, pane Doyle.“
„Aye aye, pane,“ přitakala a když kapitán odkráčel, pohledem zkoumala palubu vlajkové lodi.
„Budete si chtít loď prohlédnout, pane?“ nabídl vytáhlý podporučík s přátelským úsměvem.
Frances napůl nepřítomně přikývla. Tušila, že kromě znepokojivé přítomnosti Nemesis u pobřeží severně od Carricku přijde na přetřes i její vlastní setrvání na palubě Skřivánka.

Kajuta admirála Farrela byla mimořádně světlá a prostorná, že se zde museli shýbat jen ti nejvyšší důstojníci, a admirálu Farrelovi tak skýtala neobvyklé pohodlí. Uprostřed stál stůl z leštěného dřeva. Na komodě s mosaznými uchy zásuvek ležel postříbřený podnos s karafou plnou zlatavé tekutiny a několika sklenkami z broušeného skla.
„Á, Harrisi! Dáte si brandy?“ přivítal kapitána Harrise, sotva vstoupil a nabídl mu sklenku.
Harris nabízený alkohol neodmítl.
„Jakou jste měli plavbu?“ zeptal se admirál Farrel, a v té otázce bylo víc než jen pouhá zdvořilost. Hlídka oznámila blížícího se Skřivánka již během dopoledne a admirálovu pozornému oku neunikl čerstvý, sotva zaschlý nátěr na boku fregaty, ani další známky nedávných oprav.
„Obávám se, pane, že nejsem posel dobrých zpráv,“ odpověděl kapitán Harris věcně. Podal admirálovi podrobně sepsané hlášení a upil brandy ze sklenky.
Admirál si listiny převzal, odložil je na stůl mezi ostatní dokumenty s tím, že si je pročte později, a vyzval Harrise, aby pokračoval.
„Přede dvěma týdny jsme se severně od Carricku setkali se čtyřiašedesátidělovou Nemesis. Její kapitán, jistý Claude Bertrand, tvrdil, že je tak daleko na sever zahnala nepřízeň počasí. Nicméně následujícího dne na nás zaútočila. Podrobnosti se dočtete v mém hlášení,“ pronesl kapitán Harris vážně.
„Bez varování?“
Jméno lodi mu bylo vzdáleně povědomé.
„Kapitán Bertrand to zjevně nepovažoval za nezbytné,“ odtušil Harris suše.
V admirálově kajutě zavládlo ticho. Informace, že došlo k neočekávanému střetu, byla natolik závažná, že se admirál hned neměl k další otázce. Také si nalil pohár a dlouze z něj upil. Věděl ten Claude Bertrand víc než on? Nebo to byla jen svévolná akce neukázněného důstojníka? Za Průlivem nastávaly bouřlivé časy. V každém případě měl mnoho materiálu k přemýšlení, až kapitána Harrise propustí.
„Máte nějaké ztráty?“ zeptal se vážně. Politika počká.
„Bohužel. Mezi padlými je poručík Dudley, dva mladí gentlemani, jejichž jména taktéž zmiňuji v hlášení, a tucet mužů z lodní posádky.“
Admirál Farrel potřásl hlavou. S ohledem na to, že se Skřivánek střetl s lodí dvakrát těžší a silnější, než byl on sám, mohli ještě hovořit o štěstí.
„Nebýt jistého poručíka Doyla, který nás na přítomnost té lodi upozornil, mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ dodal ještě Harris a admirálovi se zdálo, že to není jediné, co má ještě na srdci. Na chvíli měl také dojem, že to jméno už někdy slyšel. Nedokázal ho však zařadit. Ostatně v jeho domovině to bylo natolik běžné a obyčejné jméno, že ho mohl zaslechnout skutečně kdekoliv.
Vybídl Harrise, aby pokračoval.
„Nabídl jsem mu místo po panu Dudleym,“ oznámil Harris věcně.
Admirál Farrel znovu upil ze své sklenky a potřásl hlavou. Samozřejmě to dávalo smysl. Pravděpodobně by na Harrisově místě jednal stejně, pokud by se potýkal s nedostatkem lidí. Zamyšleně nakrčil čelo.
Kde jen to jméno slyšel? Doyle…? Nevelel Skřivánkovi před Harrisem nějaký Doyle? Rozhodně se s tím člověkem nikdy osobně nesetkal.
Uvědomění, odkud to jméno zná, přišlo jako blesk z čistého nebe. Samozřejmě! Ta aféra, kterou se zabýval admirál Parker, když se na konci minulé války Skřivánek vrátil po střetu právě s Nemesis do Summertonu. Z drobných nesrovnalostí v lodních záznamech, které se najdou na téměř každé lodi, se vinou všímavých očí a mimořádně dobré paměti jednoho z Parkerových starých přátel vyklubalo pozdvižení, jaké admiralita dlouho nepamatovala.
Ukázalo se, že jeden z mladých důstojníků, který jen před pár měsíci složil zkoušky, je žena.
Parker to samozřejmě zametl pod koberec. Té osoby se zbavil hezky potichu z obavy před tím, co by na něco tak skandálního řekla veřejnost. Jeho sekretář však po pár sklenkách silného vína líčil v karetním klubu celou tu nešťastnou záležitost v živých barvách a s nemalým pohoršením, než jeho žvanění utnul admirál Parker osobně.
Byl si těchto skutečností kapitán Harris vědom? Admirál Farrel o tom pochyboval.
„A jak se vám jeví poručík Doyle?“ zeptal se zdánlivě nezaujatě.
„Nemám k němu žádné výhrady,“ odpověděl kapitán Harris stručně.
Nálada v kajutě se znatelně změnila, ale výraz ve tváři admirála Farrela byl dokonale neproniknutelný.
„Poslyšte, Harrisi, a vy víte, proč byl poručík Doyle propuštěný na poloviční plat?“ zeptal se nakonec admirál Farrel tak přímo, jak mu vědomí, že na lodi se utají jen to, co nikdy nevysloví nahlas, dovolovalo.
„Ano. Poručík mě o důvodech svého propuštění informoval.“
Strohé, prosté sdělení. Co však skrývalo za ním? Ta osoba (nebo její otec) mnoho let zcela vědomě uváděla své nadřízené v omyl. Možná v té hře pokračuje i nadále a Harrisovi sdělila pouze nějakou zástupnou více či méně uvěřitelnou krycí historku. Nemohl a nechtěl se však kapitána Harrise zeptat na rovinu.
„Takže si jste vědom toho, že poručík Doyle má jisté zásadní nedostatky?“
„Jsem si jich naprosto vědom. A přesto si troufám tvrdit, že ty nedostatky poručíkovi nikterak nebrání v plnění jeho povinností.“
Admirál Farrel na ta slova hodnou chvíli nic neřekl. Mlčky si dolil sklenku. Jako by pouhá přítomnost Nemesis ve zdejších vodách nevěstila problémy. Ještě musel mít tu smůlu, že si vytáhl Parkerova černého Petra. Přihnul si ze sklenky víc, než by bylo u gentlemana považováno za přijatelné, a potom sklenku s cinknutím odložil na stůl mezi papíry. Měl by tu zatrolenou situaci rychle vyřešit, než přeroste v další skandál, který už by se ututlat podařit nemuselo.
Zároveň však znal kapitána Williama Harrise natolik, aby věděl, že zbrklá a nerozvážná rozhodnutí mu nejsou vlastní. A přestože zjevně o skutečné identitě té osoby ví, nepřikládá tomu žádnou váhu. Ostatně skutečnost byla taková, že brzy možná budou rádi za každou ruku. Krátké období míru se nachýlilo. Čekaly je neklidné časy. Ne nadarmo si mladí důstojníci s gustem připíjeli na válku krvavou.
Skoro se zastyděl, když si pomyslel, že válka možná jeho malý problém vyřeší za něj. Rychle tu myšlenku zaplašil a hned vzápětí ho napadlo, že William Harris by nestál za někým, v kom by neviděl potenciál. Rozhodně by ji rád poznal.
„Je to na vaši zodpovědnost, Harrisi,“ ukončil ten prapodivný rozhovor a raději se vrátil zpět do bezpečnějších vod.
„Ta záležitost s Nemesis je samozřejmě nešťastná. Bude potřeba informovat admiralitu. Vezmete si to na starost, Harrisi. Ať to mají z první ruky. A doufám, že mne vy i váš doprovod poctíte svou přítomností u oběda.“

Oběd u admirálova stolu skutečně překonal očekávání. Frances usadili mezi jednoho z Farrelových poručíků, nevysokého blahobytného chlapíka s růžovými tvářemi a skoro chlapeckým úsměvem, a kapitána námořní pěchoty. Byla to veselá dvojice mladých důstojníků, která se viditelně snažila, aby se host v početné společnosti bavil. Jejich upřímné pokusy zapojit Frances do hovoru však troskotaly na její zasmušilosti a nemluvnosti.
Ještě nikdy v takové společnosti nejedla. Její otec samozřejmě hostil své důstojníky, ale přestože i u jeho stolu panovala nepsaná pravidla, téměř vždy šlo o poměrně skromnou společnost lidí, kteří se znali i celá léta. U admirálova stolu se cítila nesvá, navíc měla plnou hlavu vlastních nejistých vyhlídek, a tak se mezi sousty paštiky zmohla jen na krátké zdvořilé odpovědi.
Navíc se nemohla zbavit dojmu, že ji admirál sedící v čele stolu neustále pokradmu pozoruje. Během polévky i hlavního chodu ten pocit ještě zesílil, takže hovězí dušené na víně jí vázlo v krku a jen doufala, že to utrpení brzy skončí.
S úlevou si vydechla, když zmizely i poslední talíře s nedojedenými zbytky pudingu a admirál Farrel celou společnost rozpustil.
Už byla skoro u dveří z jídelny, když se za ní ozval jeho rozhodný hlas.
„Poručíku Doyle, na slovíčko.“
Růžolící poručík, který při obědě seděl po její levici, jí věnoval skoro soucitný pohled.
„Nevím, co jste provedl, příteli, ale admirál je správnej chlap,“ poplácal ji povzbudivě po rameni.
Zůstala stát, dokud za posledním z hostů nezaklaply dveře jídelny, očima těkala po tom náhle otevřeném prostoru a vyčkávala. Přesto napětí, které pociťovala v průběhu oběda, překvapivě polevilo.
Admirál Farrel postával u stolu a prohlížel si ji chytrýma očima.
„Přejete si, pane?“ zeptala se Frances zpříma a snad i poněkud neomaleně, pokud vzala v úvahu, že mluví s admirálem. Něco jí však napovídalo, že ať řekne cokoliv, nemá co ztratit. Harris ji přijal na Skřivánka pouze dočasně a podmínečně a v nejbližším přístavu ji stejně nejspíš vysadí na břeh. Byla příliš velkou komplikací.
„Takže vy jste ten poručík, kvůli kterému bylo takové pozdvižení?“ pronesl admirál Farrel konverzačním tónem, jako by se bavil o počasí nebo pěstování růží.
„Nejsem si jistý, co máte na mysli, pane.“
Nevěděla docela, o čem přesně to admirál mluví. Byla si naprosto jistá, že se nikdy před tím nesetkali. Netušila však, co všechno padlo během admirálova rozhovoru s kapitánem.
Admirál Farrel skoro ledabyle mávl rukou.
„Ale na tom nezáleží. Na svého kapitána jste zjevně udělal dojem, poručíku,“ pokračoval stále tím zdánlivě nezaujatým tónem.
„Dělám jen svoji práci,“ odpověděla a snažila se proniknout za admirálův mírně povznesený výraz.
„Nezklamte ho. Budu vás sledovat, Doylová.“
Vysazení na břeh ji zjevně nečeká.