Poprvé

Děda s nekonečnou trpělivostí splétá Rince stý prstýnek ze slámy. Pokaždé vydrží pár vteřin, než ho rozžmoulá v dlani a začne znovu žadonit. Giulio poklimbává, udolaný zpola hlady, zpola horkým odpolednem, a v mezičase pozoruje smítka slaměného prachu tančící v pruzích světla. Máma se venku shání po jídle. Chodíval s ní, ale po včerejšku ho tu nechala. Giulio polkne. Stopa sliny na košili pálí jako cejch.

Škvírou v okně pronikne oslňující paprsek a polechtá ho ve tváři. Rozmrká slepotu.

"Pst," sykne rozmazaná dívčí tvář.

Ale... on ji přece poznává?

Nejistě se ohlédne na dědu, ale ten šibalsky mrkne.

Jen běž.