Víra nemusí být slepá

„Vaši jízdenku, pane.“ 

Elio potlačil touhu proměnit otravného průvodčího v hromádku popela a vylovil požadovaný doklad. Počkal, až ho průvodčí zkontroluje, vyignoroval přání hezké cesty a znovu zabodl pohled do krajiny běžící za okénkem. Nestál o pěknou cestu. Nestál o žádnou cestu. Od chvíle, kdy se ocitl tak blízko ukradené moci, toužil jen vyrvat ji uzurpátorům. Prsty ho svědily, jak moc po tom toužil.

„Už jsem ti říkal, že ještě není správný čas!“ hlas v jeho hlavě zněl rozzlobeně. „Nevěříš mi snad?“

„Veřím, pane,“ špitl Elio. A skutečně věřil. Přinejmenším tomu, že jeho bůh se své moci jen tak nevzdá.