V cizím snu

Di, Vo, Ké ho poháněly vpřed. Metoděj stoupal vzhůru. Skleněné schodiště tiše křupalo pod nohama. Zimní zahrada zůstala hluboko pod ním, holé šlahouny prorůstaly noční oblohou. Paprsek nafialovělého světla ukazoval směr, dráždil představivost, oslňoval a vábil. Přilétaly můry, pokládaly se před chlapce a vlastními křídly mu dláždily cestu. 

„Nezastavuj! Jsi blízko.” 

Pod botou zachroupalo další tělíčko. Metoděj zaváhal.

“Pokračuj!” Di se mu hladově zakousla do krku. „Poslední krok!”

Propadl se do snu.

Určitě nebyl jeho.Takový luxus nikdy neviděl. Nohy zapadly do měkkého koberce s vysokým chlupem. Z nekonečných bílých zdí na něj shlížely zlacené rámy vyplněné obrovskými plochami chladných zrcadel.