Jistota

„Dceruško moje,“ ozve se ode dveří otcův hlas.
Naposledy zkontroluju v zrcadle svůj obraz, uhladím zbloudilý pramen vlasů a zakryju je bílou loktuší. Ve velké síni usednu se sestrami kolem stolu a společně čekáme, až otec přivede toho mladíka.
Moc se těším. Na cestu, na novou zemi, na svatbu. A hlavně na svého ženicha. Zahlédla jsem ho jen letmo, ale nevypadá špatně. Takový milý, tichý, uctivý…
Vím, že to budu já, na koho ukáže jeho ruka. Já budu ta, kterou si odtud odvede. Je přece odvěkým nepsaným pravidlem, že první se vždycky vdává ta nejstarší.
A zlaté vlasy máme všechny.