V norlandském sadu

Elinor z něj byla trochu nervózní. Sotva se znali, prohodili spolu jen pár vět, a přesto už třetí den trávil hodiny v její blízkosti. Přicházel chvíli poté, co si v sadu rozložila stojan. Vždy se posadil dost daleko na to, aby nemohl být obviněn z dotěrnosti, a dost blízko na to, aby viděl na plátno. Kniha v jeho ruce byla směšná zástěrka.
Třetí den to nevydržela a oslovila ho. “Zajímáte se o výtvarné umění?”
Zrudl. “Nijak zvlášť. Ale váš obraz mě fascinuje.”
“Pročpak?”
“Všechny ženy, co znám, chtějí svým štětcem udělat dojem na druhé. Vy malujete pro radost z krásy.”