Sdílet tajemství

Erestor procházel do hloubi Elrondových zahrad. Stíny soumraku mu poskytly plášť. Když dospěl na místo, kam doléhal pouze zvuk řeky, pozdravil a mírně se uklonil. Odpověděla šeptem. Přisedl k ní, bázlivě se jí dotkl, a když souhlasila, opřel si o ni bolavé čelo. Vlídně ho hladila po vlasech.
Hovořil. Mluvil o bolesti, o pocitu velkého prázdna, o obavách z vlastní zbytečnosti. Měl strach, že není dost dobrý, děsil se selhání. Plakal. Ztratil se na cestě, na níž hledal smysl, a která se dříve zdála tak rovná.
Konejšila ho zpěvem.
„Děkuji,“ řekl při loučení.
A stará smuteční vrba zaševelila v odpověď.