Loučení

Kristián vrkal do telefonu jako nějaká zatracená hrdlička. Upřímně, nejen, že jsem to nechápala, bylo mi z toho na blití. Když se konečně rozloučili, měl můj žaludek co dělat, aby neemigroval na druhý konec světa.
„Pac a pusu? Pac a pusu?! Jsi jeho pejsek, že se s ním loučíš takhle?“ vypěnila jsem.
„Je to roztomilý!“ bránil se Kristián.
„Roztomilý! Já padnu!“ zavrčela jsem a hraně klesla do peřin na jeho posteli.
„Podívej, Malví, co je na tom? Vy s Petrem nic podobnýho nemáte?“
„Nemáme. Krucinál, Kristý, my jsme vrazi! Copak to nechápeš? My ostatní zdravíme jedině hasta la vista, baby!“