První den v Budči

Jsem jak nahej v trní. Vzhlížím ke špičkám věží, k vlaštovkám kroužícím nad nádvořím, abych se vyhnul zvědavejm pohledům. Zřejmě skřípu zubama nahlas, protože Filip vedle mě se tiše zasměje.
"Nějakej problém?"
"Zírají na mě!" utrousím.
"Odlákám je!"
Chci mu říct, aby to nedělal, aby se nevystavoval žhavý výhni pátravejch pohledů za mě, ale on už se s hlavou hrdě vztyčenou producíruje po nádvoří. Všichni teď pro změnu zírají na něj.
„Tak pac a pusu,“ loučí se máma. Co se narodila ségra, přešla na miminovskej jazyk. „Zvládneš to tady?“
„Jasně!“
Možná to zpočátku bude těžký.
Ale tu tíhu neponesu sám.