Budeč: Pírko a Filip

„Tak ukažte,“ vyzve profesor Pasr Filipa.
Hrstka písku pod vztaženou dlaní. Pár tónu, ostýchavých, ale jasných. Zrníčka zrudnou. Pak je Filip prudkým pohybem pošle proti dveřím.
Teda, skončily by na dveřích, kdyby jim profesor nenastavil předloktí. Všechna čest, ani nezasykl.
„Na co je to dobré?“
„Hlavně proti třeťákům,“ vyhrkne Filip upřímně.
„Vtipkuje,“ zachraňuju situaci.
Pozdvižený obočí mě upozorní, že můj pokus byl zaznamenanej a odmítnutej.
„To víte, pane profesore, jsme přirozený oběti.“
Přejede skeptickejma očima moje krátký tělo. Filipovo ne, vzhled neprozrazuje značně pochybnej původ.
„Buďte s tím opatrní! Kdyby se nedali odradit, přijďte za mnou,“ zabručí. „Vy přirozené oběti!“

Jsem jak nahej v trní. Vzhlížím ke špičkám věží, k vlaštovkám kroužícím nad nádvořím, abych se vyhnul zvědavejm pohledům. Zřejmě skřípu zubama nahlas, protože Filip vedle mě se tiše zasměje.
"Nějakej problém?"
"Zírají na mě!" utrousím.
"Odlákám je!"
Chci mu říct, aby to nedělal, aby se nevystavoval žhavý výhni pátravejch pohledů za mě, ale on už se s hlavou hrdě vztyčenou producíruje po nádvoří. Všichni teď pro změnu zírají na něj.
„Tak pac a pusu,“ loučí se máma. Co se narodila ségra, přešla na miminovskej jazyk. „Zvládneš to tady?“
„Jasně!“
Možná to zpočátku bude těžký.
Ale tu tíhu neponesu sám.