Deník městského kluka

17. září
Připadám si trochu zvláštně, když tohle píšu. Ani nemůžu uvěřit, že zase udržím pero v ruce. Každý pohyb je pro mě neskutečně nový. Houpání paluby ve srovnání se střemhlavým letem najednou sotva cítím. Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsou lidské končetiny fantasticky flexibilní, odpoledne jsem jen tak vyšplhal do lanoví, prostě protože jsem mohl… Kdybych věděl, že je šplhání tak zábavné, nesměju se sousedovic klukům, co slezli každý strom v okolí. Taky teď zase vidím lidem do očí. A mám dojem, že se na mě nedívají vůbec zle.
Vlastně jsem chtěl jenom napsat, že už nejsem drak.