Ležím tu na studené zemi a dívám se zespodu do větví. Vane mírný vítr a větve se v jeho dechu pohybují. (Pamatuju si tvůj tanec na louce, připomínal ladný pohyb vln nebo trávy. Znovu ho vidím v těch větvích.)
Už nebude trvat dlouho a větve se zaplní bílými, lehce narůžovělými květy. (Budou jako tvá tvář, bledá a jemná.)
Jak je to dlouho, co jsem tě viděl naposled? Chci se s tebou zase sejít.
Ležíš tady, přikrytá temnou zemí. Neboj se, prosím, a vejdi do kmenu jabloně nad svým hrobem. V jejích květech tě poznám. Tak se zase ke mně vrátíš.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Líbí, existuje na podobné
Faob
Líbí, existuje na podobné téma povídka Jabloň od Daphne dU Maurier, ale krapet temnější...
Díky
tif.eret
za koment :-)
Ve mně to trochu vyvolává
Evangelista biolog
Ve mně to trochu vyvolává vzpomínku na Annabel Lee. Je to krásné.
Sú aj rýchlejšie spôsoby, ako
Stevko
Sú aj rýchlejšie spôsoby, ako sa znovu stretnúť. Ak sa mu nechce za ňou (čo je vec s veľmi neistým výsledkom), tak by ju mohol vyhrabať. A možno by tiež rozkvitla.
Všem díky
tif.eret
za komenty:
Stevko: nejspíš by rozkvetli oba :-)