U Zmijozelů

Být malý a nenápadný má své výhody, rozvažoval Trevor.
Jako když jsem se ve Velké síni náhodou doskákal pod zmijozelský stůl.
„Když vidíte Nebelvír, máte sto chutí si zpívat zrzi, zrzi, co tě mrzí, jeden weasleovský zrzavec vedle druhého,“ posmíval se Draco Malfoy, „a vedle nich ťulpas Longbottom, výsměch celého kouzelnického světa.“

Víc jsem nepotřeboval slyšet. Vydal jsem se do zmijozelských komnat. Najít chlapeckou ložnici nebyl problém, šel jsem po čuchu. Malfoyova postel byla jediná, která nebyla cítit nemytými nohami. Pořádně jsem se v ní vyválel.

Ráno blonďatý zmijozel musel na ošetřovnu se svědivou vyrážkou. I ropucha umí bránit své.