Večerní hra - ale ne o trůny

Každý večer hrajeme – já a kočky – takovou hru.
Já co nejpomaleji zavírám notebook. Pokud se mi to podaří a kočky, spící různě po domě, klapnutí víka neuslyší, vyhrávám.
Ovšem většinou nejpozději ve chvíli, kdy úplně potichu, jak nejtišeji umím, odkládám počítač, sedí vedle mě nastražený Goliáš, na křesle se vztyčí Sára a do dveří napochoduje Zuzana. Všichni tři mě se zdviženými ocásky vedou do kuchyně, kde vítězoslavně čekají na svou výhru – příděl laskomin. Dostanou každý malou hrstku mrazem sušeného kuřecího a pak teprve můžeme jít v klidu spát.
Ano, přiznám se, ještě jsem nevyhrála. Mají uši jak – no jak kočky.