Bezčasí

Někdy je pohltilo milostivé bezčasí, takové ty jemné mikrookamžiky, kdy zvládly nemyslet na nic okolo, jenom na sebe. Vztah jako bonus. Velmi příjemný bonus.
Vel a Cinta si užívaly vzduch, který jim Impérium ještě nezakázalo dýchat. Ale i tenhle svět brzy padne.
Ležely vedle sebe v trávě odstínu lila a ruce měly propletené.
"Co budeš dělat, až to celé skončí?" zeptala se Vel mimoděk, ukolébaná chvilkovým pocitem bezpečí.
Cinta se místo odpovědi ušklíbla.
"Děje se něco?" Vel se přetočila na bok.
"Nic. Jen jsi trochu naivní."
"Proč, prosím tě?"
"Je naivní myslet si, že přežijeme," vysvětlila Cinta a zavřela oči.