Tak jsem zpět doma z velikonoční mládežnické akce (povětšinou mimo signál) a navracím se ke klidnějšímu psaní a snad i čtení a komentování.
Je ve mně tolik pocitů, že už to několik dnů musím ventilovat do drabblů. Tohle drabble chci věnovat E. a B., z jejichž večerního programu jsem si vypůjčila pár věcí. A taky K. Myslím na tebe a posílám ti hodně síly.
Pokud se necítíte na depkoidní text, tak raději nečtěte dál. A hezky se dneska opečujte. <3
Nespecifické psychické problémy
Zavírám se do pokoje. Bezpečný prostor se stává mým hrobem, mou rakví. Komfort vždycky vítězí nad svobodou.
Proč to tak bolí? Jako by se to znásobovalo tím, že jde o někoho, koho mám ráda, a ne o mě. Slzy nejdou zastavit.
Jsem rozbitá.
Vzkříšení? Necítím se tak.
Chci tě držet v objetí tak dlouho, dokud to nebude dobrý. I přes to, že ti probrečím tričko skrz naskrz.
Haldy špinavého nádobí, povinností, zkoušek, pochybností a výčitek mě pomalu dusí.
Kde jsi, když tě volám ze dna?
Naděje. Hymna mojí duše.
Snad někdy otevřu okno a znova se nadechnu.
Znovu budu žít.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Z tohohle mě mrazí.
Tora
Z tohohle mě mrazí.
To je bolavé. Mám nutkání
Aplír
To je bolavé. Mám nutkání obejmout a konejšit.
Velmi působivé.
Rya
Velmi působivé.
Krásné, sice plné bolesti,
Esti Vera
Krásné, sice plné bolesti, ale krásné... držím palce, ať je lépe.
Ale no tak. Tohle je tak
Esclarte
Ale no tak. Tohle je tak nešťastné, snad přece jen nebude všechno tak moc zlé. Nebude. Nesmí.
Hrozně moc děkuju za všechny
Evangelista biolog
Hrozně moc děkuju za všechny komentáře. Určitě to není tak zlé. Ty emoce musely ven, ale teď je mnohem lépe.
Jak se říká, krása se rodí z bolesti… sama to rčení nemám moc ráda (protože trochu implikuje, že všichni umělci musí trpět, aby jejich dílo za něco stalo, s čímž nesouhlasím), ale v tomhle případě to sedí.