Houpačka

Život je houpačka, dolů a nahoru,
do temné hlubiny, do zářivých výšin.
Život je vítr v korunách kaštanů,
nežli se večer znaveně ztiší.

Srdce mi sevřely ledové obruče,
z pod víček sevřených vytryskly cizí slzy.
V rozkvetlé aleji zas jsme se minuli
a já ani nevím, zda mě vůbec to mrzí.

Hlasitý ticha křik v rozbité vteřině,
bezdechý nářek co drásá moje uši.
Zamyká poslední cesty zpět,
ze střepů nutí mě, poskládat svoji duši.

Překročím dětskou kresbu na chodníku
jak bránu do světa, co ještě se nenarodil.
Za sebou nechávám ztracené nebylo,
na novém bude teď chci mít svůj podíl.