Vůně dálek, dobrodružství, deště, ozónu, spánek pod hvězdami, dlouhý procházky vlastním tempem, dny plný smíchu a dobrýho jídla s nejbližšími přáteli, odpočinek na sluncem vyhřátých kamenech u alpských jezer, večery s knihou, nohy a ruce v teple, jízda na kole, plavání (ideálně poránu v klidným moři u prázdný pláže), klid a čas pro sebe a pro muže, pozorování západů slunce, a když nic z toho nejde (což je poslední dobou 99 procent času), mám někdy pocit, že už vůbec nežiju život svůj, ale někoho jinýho.
Naštěstí je tu pořád kafe. A ta labužnická chvilka na balkoně, když uspává někdo jinej.
Krize psací a hlavně inspirační jede bomby v nejlepším, ale nechci tady pořád znít tak negativně :-)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Ty pocity jsou asi normální.
Terda
Ty pocity jsou asi normální. Jednou vyrostou a budou parťáci pro dobrodružství (akorát nás už budou bolet klouby:D). Chci tomu věřit.
Však jo :) a je vlastně fajn
strigga
Však jo :) a je vlastně fajn moct se tu z toho vypsat. A zcela upřímně, ta chvíle na balkoně je fakt úžasná věc! (Jen už tu na to skoro nevidím :-D)
Potvrzuju, bolí mě klouby a
Elluška
Potvrzuju, bolí mě klouby a děti teďka uchodily čtyři dni v Aténách a ještě se jim tam líbily věci, které moudře komentovaly :)))
Naprosto pochopitelné :)
Dede
Naprosto pochopitelné :) Myslím, že tím prošla každá matka. Ale bude líp - časem nepůjdou z postele vůbec vydloubnout (když budou muset jít do školy:))
láme se to tak ve dvanácti ;-
Arenga
láme se to tak ve dvanácti ;-)
Není to tak dávno, co jsem
Kleio
Není to tak dávno, co jsem četla docela zajímavý příspěvek o tom, že lidé se pořád k něčemu upínají a mají pocit, že život, který žijou teď, je jenom provizorium a vůbec si neuvědomují, že je to stejný život jako před tím, jenom je jinak utváří.
Pamatuju si, jak jsme pořád nemohli mít dítě, tak jsme žili tak nějak, jakože než teda bude. Když se na to dívám zpětně, bylo to neskutečně krásné období, díky kterému jsem se podívala hrozitánsky daleko a zažila plno dobrodružství.
Neříkám to jako moralitu, protože jsem sama vorvaná jak borůvky po polském turistovi, ale proto, že mě zaujalo to strašně těžké přijímání "teď", které všichni máme.
To bude poměrně přesné,
Rya
To bude poměrně přesné, protože co se týče striggou popisovaného životního období, vím, že jsem se těšila do práce, protože tam má člověk občas pauzu na kafe :))) což malý člověk nedržel...ale byla to nádherná a dobrodružná doba, na kterou mám hromadu krásných vzpomínek :) (teď, v old adult period, si dávám pozor, abych si užila každý den...včetně těch horších :))).
Soucitník! Jednou bude tvůj
Rya
Soucitník! Jednou bude tvůj život zase tvůj! :)
Ono už je to stejně potom
Aries
Ono už je to stejně potom všechno jinak, zkrátka život jde dál. Moje matka s oblibou vypráví, jak s námi jako s dětmi jezdili k vodě, a kdykoliv si matka lehla na deku a otevřela knížku, tak musela vyskočit a letět něco řešit. A pořád nostalgicky vzpomínala, jak si to užívala za svobodna. A pak jednou jeli s otcem sami už bez dětí a za půl hodiny se zas vrátili domů, protože zjistila, že ji to vlastně vůbec nebaví
Květiny
Tajiš
Děti jsou květiny života, ale občas, když je máš, tak se s nima o ten život musíš podělit.
<3
Saphira
<3
Když jsem měla jenom jedno
Arenga
Když jsem měla jenom jedno dítě, taky jsem to tak měla, najednou jsem všude byla maminka od R., zvlášť to vyniklo, když jsem se pak vrátila do práce - jako bych žila ve dvou světech, při cestě ze školky do práce jsem se změnila v paní M. a při cestě zpátky zase v maminku od R. - tahle "schizofrenie" trvala asi do čtyř let dítěte. Každopádně u druhého a třetího dítěte se to už nikdy nevrátilo, i když byli kluci malí, vždycky už jsem byla jenom paní M.
Už jsem to psala několikrát,
Tora
Už jsem to psala několikrát, tohle období, ač se zdá strašně dlouhé, uteče hrozně rychle a hlavně se nikdy nevrátí...
Děkuju moc všem za krásné a
strigga
Děkuju moc všem za krásné a podnětné komentáře :) letos nějak vůbec nezvládám odpovídat, tak aspoň takhle souhrnně... pro mě je tohle období momentálně asi nějak náročnější než kdy dřív. Dcerka, pořád nevím, kdy vlastně, se přehoupla do období, kdy se neuvěřitelnou rychlostí a v obrovském rozsahu rozvíjí ve všech možných směrech, a je to krásný, jen to bohužel přišlo zrovna v době, kdy jsem druhým těhotenstvím, který bylo od začátku extrémně vyčerpávající, už totálně vysátá. Do toho dvě práce, neustálé řešení hlídání a převozů ke vzdáleným babičkám, volný čas nula nula prd, 90 procent večerů strávených nad překlady a sepisováním textů o kosmetických produktech :D a moje psychický rozpoložení, který za poslední měsíce prošlo poměrně slušnou krysou samo o sobě. Jsem vděčná za to, že si to tady na DMD můžu nějak rozebrat, vypsat se z toho, pokusit se to uchopit a najít v tom aspoň jakýs takýs balanc, protože mám pocit, že jinak toho pro všechny ty věci okolo vůbec nejsem schopná. Třeba fakt, že za pár měsíců tu s námi bude další malej človíček, mi nějak stále přijde spíš jako sci-fi než realita... a jsem ráda, že s tím snad úplně neobtěžuju a místo toho se vždycky dočkám tak krásných a podporujících reakcí. <3 To noření se do cizích světů mi prostě letos zdaleka tak snadno nejde.
Těhotenství s malým dítětem
Terda
Těhotenství s malým dítětem je vždycky strašně náročný a to, co píšeš zni jako šílená nálož. Zo si ani nedovedu představit. Mně stačilo jenom to těhotenství, abych byla vyřízená. Posílám virtuální objetí a držím palce, ať probíhá co nepokludněji. A snaž se odpočívat, kdykoliv to jen půjde a cokoliv můžeš delegovat deleguj. Buď na sebe hodná.
Jsem ráda, že v tom nejsem
Zuzka
Jsem ráda, že v tom nejsem sama a zároveň doufám, že si tady od těch zkušenějších dokážeme vzít radu a srovnat se s tím.
Nejsi v tom sama. A máš to teď extra těžký. Držím palce!
Mimochodem, na západy Slunce
Zuzka
Mimochodem, na západy Slunce u nás z balkonu jsem naučila muže koukat se mnou už před dětmi. Kódové zvolání "barvičky" znějící z kuchyně, se starší kus naučil dekódovat dřív, než to sám uměl zopakovat. Mladšímu je ukazujeme taky.