Post coitum, ultra mundum

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“