Výletníci

První kilometr, mírný kopec.
„Už nemůžu.“ zní zprava. „Mě to nebaví.“, zní zleva.
Třetí kilometr, o 2 hodiny později, tempo vražedné, mám z něj třetí infarkt.
„Už neujdu ani krok.“ zazní příhodně před hospodou. Kafe od infarktu nepomůže, ale dávám si dvojité.
Děti usednou. A začnou se vrtět. Nejdřív nenápadně. Pak se začnou židle povážlivě naklánět. Než stihne kafe vychladnout na pitelnou teplotu, běhají maraton kolem stolu, skáčou přes překážky tvořené padajícími židlemi a hází si pivními tácky přes celou hospodu. Vypiju lok kafe a mizíme.
Ujdeme 5 metrů.
„Už nemůžu.“ ozve se zprava. „Už neujdu ani krok.“ zní zleva.