1941, Londýn
Elias Mannix ležel na smrtelné posteli. Plných šedesát sedm let před svým narozením. Vetchý, nemocemi prolezlý stařec, který poslední dva roky života nedělal nic jiného, než nahrával gramodesky pro budoucí já. Ale něco bylo špatně. Pocit radosti, který celý život hledal v ženě, synovi, přátelích, necítil.
Když na něj Charles Whiteman namířil zbraň, věděl, co má udělat.
"Je to jako závěť. Prostě ji občas musíte změnit na poslední chvíli," usmál se na něj bezzubými ústy.
Požádal Charlese o asistenci. Když přístroj spustil, odříkával slova tak, jako začínají poslední vůle: "Já, Elias Mannix, při plném vědomí vzkazuji svému já..."
dobrý, moc dobrý
Aries
dobrý, moc dobrý
Výborný.
Terda
Výborný.
Kachna!
neviathiel
Kachna!
Píšeš to úžasně. Husí kůže,
Carmen
Píšeš to úžasně. Husí kůže, fakt.
Já už asi musím donutit muže,
strigga
Já už asi musím donutit muže, aby nám to stáhnul a podíval se na to se mnou.
Skvělý. Taky mám husinu.
Aplír
Skvělý. Taky mám husinu.
Ve svém věku už by mohl vědět
Lady Peahen
Ve svém věku už by mohl vědět, že "vrátit čas" nemůže fungovat.
Zrovna na jeho dospívání a
neviathiel
Zrovna na jeho dospívání a zrání vůbec nic normálního nebylo.
Brrr... Vše do puntíku
Nathanel
Brrr... Vše do puntíku naplánováno až do samého konce a v okamžiku smrti pochopí, že se jeho pečlivě opečovávaná časová linie vymkla kontrole.