O bohu všech statečných holek

Zámek cvakl a já otevřela dvířka. Napětím a vzrušením jsem skoro nedýchala. Tatínkova Praga měla tmavě červenou barvu, vnitřek laděný do tmavě hnědé. Byl to ten nejlkrásnější stroj, jaký jsem kdy viděla.

A teď si ho půjčím.

Sedla jsem za volant, pravou rukou stáhla okénko a levačku položila na řadící páku.

Motor škytl a zapředl jako kočka. Ten zvuk jsem zbožňovala.

Pomaloučku jsem se rozjela, ale zastavila se těsně u výjezdu z garáže. Vedle vrat visela na zdi fotografie pána s hustým šedým knírem, bradkou a skřipcem na nose.

Jeho vždy přísný pohled jakoby najednou změkl v úsměv, koutky zacukaly...