„Ach, Hedvi, jak Vás miluji. Nejméně na dvě roztažení rukou, tolik! A že jsem jenom komorník a Vy dcera továrníka? Nevadí, stejně utečeme, miláčku! Po svatbě se vše uklidní!“
Hedviga se smutně usmála. Takovýhle případ se jí letos stal již potřetí. Vždyť ho jenom políbila, pravda, trochu s jazykem, ale to přeci nic neznamená. A on mluví o vdavkách!
„To nesmíme, mamince by puklo žalem srdce,“ tiše vzlykla. Max pochopil a s úklonou odešel.
Když rodinu Procházkových o tři roky později odvleklo gestapo, nikdo si na scénu už nevzpomněl. Kromě mladého hocha s mrtvýma očima a dvěma blesky na výložkách.
