Svět, který už neuvidíš

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.