Tváří v tvář utrpení

Je ticho. Mrtvolné ticho, děsivé. Skoro jakoby už bylo po všem. Jen chrčivé nádechy unavených plic naznačují, že ještě žije.
Bolest je všudypřítomná. Rány slov dopadají na opuštěnou tvář, slzy stékají po odhalené hrudi.
Připadá si sám. Co na tom záleží, jestli je prorok, král nebo kněz? Jestli je Syn Boží? Tváří v tvář hlubokému lidskému utrpení… musíme se dělit na ty klanící, poklekávající a zpovzdálí pozorující? Na ty pokřtěné a na ty ostatní? Když stojíme před křížem... nemůžeme jednou být prostě jen lidmi?
Ať už se modlíme jakkoliv, svět nás pořád volá k lidskosti. Kolik nespravedlivě odsouzených křižují dnes?