K uzbývání

Ani štěstí z Vladimirova „Půjdu za tebou, kam budeš chtít“ neulehčilo ten smutek. „Josefe,“ řekla tiše.
Otočil se. „Co je?“
„Nezlob se... chtěla jsem to spravit, moc... válka nás změnila...“ zadrhávala se.
„Co to plácáš?“
„Já... chci se rozejít.“
Zbrunátněl. „Na to zapomeň!“ zařval.
„Já se neptala na svolení.“
„Nenechám tě!“
„Profesor Masaryk před válkou psal o rovnoprávnosti. Nezabráníš mi,“ řekla tvrději.
„Tak tys přešla Sibiř, aby ses se mnou rozvedla! Ty ses zbláznila!“ Začali přitahovat pozornost.
Náhle je přehlušil jiný křik. Nejprve „Poplach!“ a střelba. Potom známé „Sestru!“. A Nataša, ruce od krve. „Bětko!“ zavolala zoufale. „Bětko, honem, velitel!“