Závod a zálivka

Jistým hlubokým lesem kráčeli dva muži. Nebyl to žádný upravený, čistý, zelený městský parčík plný odpadkových košů a překypující lavičkami, ani nudná, hospodářská smrčina, kde by nebylo na co se dívat a kam se ukrýt: byl to divoký les, a to znamená dobrodružství.
Táhl se na všechny světové strany jako zelené moře, hustý a potemnělý pro všechny ty stromy, co jim byl domovem. Rostlo jich tam nesčetně či možná ještě víc a neudržovaly si od sebe ten odstup, co mají tak rádi někteří lidé. Kdepak, tohle byl kontaktní les, hustý a s propletenými větvemi, který nikdy nepoznamenala kultivující ruka nenechavého člověka. Nebyl ani listnatý, ani jehličnatý, spíš něco tak akorát uprostřed – tu rostl ze země letitý buk, tam zase nad ostatními čněla jedle – a po zemi se plazila hustá síť břečťanu. Potěcha pro oko i další smysly, řekli by mnozí. A přece to pro ty dva radost nebyla, neb, jak už touhle čarovnou dobou bývá zvykem, ležela na všem zlověstná bílá mlha a oni se sem nedostali tak docela dobrovolně.
„Asi jsme zakopli vo bludnej kořen nebo co,“ láteřil v té mlze někdo, jehož postavu šlo jenom matně tušit, a mnul si rovněž matně tušené, ale navíc i jednoznačně naražené rameno.
„Další možnost je spontánní zemětřesení,“ pravil druhý a zastavil taktéž, pro změnu aby se protáhl. „Každopádně se obávám, že za těchto podmínek nemá cenu v pátrání pokračovat. Vždyť sotva vidíme jeden druhého, a to před sebou neutíkáme. Můžou tu být i větší díry a kdo ví, jestli to příště rozchodíme.“ Zněl starší, moudřejší, a jak už to tak u starších lidí bývá, měl naprostou pravdu. K jeho smůle však mladší, jak už to tak u mladších lidí bývá, nesouhlasil.
„Eště chvilku, prosím,“ naléhal. „Kerýkoliv jiný zvíře bych tu klidně nechal a vrátil se druhej den, aspoň by mu to dalo za vyučenou, ale Míca? Ta to tady sama prostě nezvládne. A koukejte, mlha řídne, za chvíli uvidíme víc.“ I to byla pravda. Vítr možná tyto divoké končiny nenavštívil od dob, kdy se mu do cesty postavily první sebevědomější kmeny, ale přesto se zdálo, že bílá clona rychle mizí. Možná až příliš rychle, jako by se v ní stromy přestávaly líně koupat a místo toho ji žíznivě vpíjely.
„Dobrá,“ souhlasil starší ze dvou cestovatelů a nyní již bylo vidět, že se jedná o muže nanejvýš podivného: na sobě měl modrozelený oblek s vysokým límcem, kravatou a vším, co by jeden čekal u gentlemana někde v těch výstřednějších částech civilizovaného světa. Byl hladce oholený a neozbrojený, což tento dojem jenom utvrzovalo, a několik šmouh od bahna dávalo tušit, že byl v nedávné době důvěrně seznámen se zdejší zemí. Přesto vypadal vyrovnaně, nad věcí a rozhodně nepanikařil.
Ještě podivnější však byl jeho doprovod, mladší, ovšem o dvě hlavy vyšší a pár liber těžší hromotluk v dlouhém hnědém plášti a s kuší ve svalnatých rukou. Mít na tváři plnovous místo jemného strniště, vypadal by trochu jako loupežník, ovšem švábí očka, kterými starostlivě pročesával okolí, nevypadala ani trochu krvežíznivě. Vlastně to byl nejspíš jenom chlapec, který poctivě dojídal polévku a přerostl nejen své vrstevníky; rozhodovat se jenom na základě obličeje, málokterý hostinský by mu nalil něco silnějšího než žlutou limonádu. I on jevil známky nedávného pádu, měl ve vlasech jehličí a přes jednu tvář čerstvý šrám od šmátravé větve.
Oba dva teď prohlíželi les a ani jeden nevypadal moc moudře. Všechny ty roztodivné kmeny, spletené větve a vykotlané pařezy jako by se smály jejich neštěstí. Po turistických značkách nikde ani stopa, o turistech nemluvě, kdo ví, jestli tudy někdy před nimi kráčela lidská noha.
„Víš, kde jsme?“ prolomil starší zlověstné ticho a téměř okamžitě věděl, že jeho společník nemá ponětí. Zmateně se rozhlížel tu sem, tu zase na druhou stranu a pravda se mu očividně těžko přiznávala.
„Fakticky to nechápu,“ spustil nakonec a zamyšleně se drbal volnou rukou v hustých vlasech, „za tu chvíli jsme se přece nemohli dostat tak daleko, aby nám Černý jezero dočista zmizelo z vočí.“
„Inu, hlavní je si poradit, že?“ usmál se druhý, sahal do kapsy a úsměv mu v tu ránu z tváře zase zmizel.
„A hrome,“ vypadlo z něj spíš zaskočeně než naštvaně a vytáhl do lesního šera jakýsi prasklý klacík, který pro něj soudě podle těch pohledů hodně znamenal. „Musela prasknout při tom pádu.“
„Já vám zaplatim novou, vopravdu,“ dušoval se hromotluk, „nebo vám dám svoji, stejně jsem na kouzla dočista levej.“
„Hloupost!“ odmítl ho energicky starší kolega, schoval zmrzačený předmět zpátky do kapsy a pokračoval, „možná nejsi nejlepší kouzelník pod sluncem, ale v lese kolem hradu se vyznáš lépe než leckterý profesor, takže nás z něj určitě dostaneš i bez magie, hm?“
„No, vo to právě de, pane. Tohle mi totiž nepřijde jako ten náš les, víte? Skoro jako by nás někdo přemístil někam úplně do pryč. Ale možná támhle, to vypadá na konec lesa. Je tam trochu víc světla, řekl bych.“ Zdálo se, že má pravdu, takže dvojice s nadějí zamířila tam. Pod nohama jim šustilo listí a sem tam křupla větvička, ale jinak byl les zlověstně tichý. Žádný zpěv ptactva nebo rvačka drobného zvířectva, žádný lomoz ordinujícího datla, nic. Přesto se jim zdálo, že je kdosi sleduje, a k rychlejší chůzi je tedy nebylo třeba pobízet dvakrát.
Již brzy bylo jasné, že světlo skutečně značí okraj hvozdu. Vzduch byl čím dál svěžejší, mlha již dostatečně prořídla a dvěma výletníkům se záhy naskytl výhled, jaký za tu trochu bloudění nejspíš i stál. Zatímco v zádech měli pořád letité stromy pozvolna šplhající po úbočí neznámého horského hřebenu, před nimi se otevřela malebná rovina táhnoucí se stovky mil až k řece tenké jako vlásek a horám tak vzdáleným, že vypadaly s těmi bílými čepičkami téměř směšně. Kam až oko dohlédlo, tam se rozprostírala nekonečná pláň nažloutlé trávy, kterou by mohly dnem i nocí spásat tisíce ovcí a stejně by neubylo. Přesto však nespatřili jedinou, dokonce ani koně nebo ohradu. Jen osamělý orel kroužil nad jedním z nízkých skalisek a vypadal na tu dálku hrozivě veliký.
„Nuže?“ pobídl mladíka muž v zelenomodrém obleku a ačkoliv patrně požadoval vysvětlení, tvářil se vlastně celkem pobaveně.
„Ať mě srazí blesk, jestli vim, kam jsme se to dostali,“ odtušil obr a vypadal už navzdory té vyhlídce vysloveně nešťastně. Těžko mu však vyčítat, že ho nezajímá divoká pláň a nezkrocený les, když ani jedno z toho nezval domovem.
„Nepoznáváš to tu?“
„No, vypadá to tu trochu jako u bábi Geidrún, ale tam jsem byl naposledy s mámou, když mi byly tak dva roky, tak se můžu mejlit. A ta bydlela ve Švédsku...“
„Nemyslím si, že jsme ve Švédsku.“
„Však to já taky ne, ale...“ Svoji úvahu nedokončil; náhle se zaposlouchal a otočil zpátky k lesu, jako by odtamtud cosi slyšel. A skutečně – ze severu k nim po samém okraji hvozdu mířilo šest jezdců na šesti koních. Už na první letmý pohled to byla silná, zdravá a disciplinovaná zvířata; koně rovněž nevypadaly zanedbaně. Když si muž na hnědákovi v čele skupiny všiml, že o nich dvojice ví, pobídl zvíře ke klusu a za okamžik byl u nich. Optimismem je věru nenaplnil: ačkoliv to byl muž statný a ne nepodobný rytířům z pohádek, s modrýma očima a helmicí plnou špinavě slámových vlasů, jeho oblečení a hlavně brnění vypadalo rovněž jaksi středověce, nic co by očekávali v okolí svého bydliště.
„Stůjte!“ zavelel a namířil na ně dlouhé lesklé kopí. „Co jste zač?“ vyzvídal, ale navzdory drsnému hlasu tu a tam obezřetně zamířil očima do stínu lesa, jako by v něm větřil jakousi ještě větší zradu. Ostatní jezdci, rovněž statní, plavovlasí a modroocí, jej brzy dohonili a bez jediného slova utvořili kolem dvou mužů s jednou kuší výhružně mlčenlivý kruh.
„Jsem Newton Scamander,“ představil se starší muž, jako by to jezdcům mělo být povědomé a jako by mu právě na krk nemířilo nezdravé množství ostrých předmětů. Byl by se nejspíš i uklonil, mít k tomu prostor. Jeho společník zatím mlčel, jen si nevraživě přeměřoval kovový hrot před svým nosem.
„A tohle je Rubeus Hagrid,“ pokračoval Newton a ukázal na chlapce, aby zabránil nepřátelskému tichu, s čímž zmíněný soudě podle zamručení moc nesouhlasil, „víte, zaběhlo se mu sem jedno zvířátko a my se při jeho pronásledování tak trochu ztratili. Můžete nám prosím říct, kde zhruba jsme?“
Jezdci si vyměnili zkoumavé pohledy, vrznutí zbroje naznačovalo, že kdesi za zády dvojice došlo k nějakému tomu signálnímu pokrčení ramen, ale kopí se ani nehnula.
„Zvířátko?“ zopakoval vůdce slovo, které ho zjevně v celé výpovědi zaujalo nejvíc, a nemohl vybrat lépe. Do té doby nabručený hromotluk totiž náhle zjihl, rozpovídal se a nějaké kuše a kopí ho úplně přestaly zajímat.
„Míca, dočista nejroztomilejší zvíře, jaký jste kdy viděl, to vám zaručuju. A březí, takže i náramně krotká, ne jako zbytek jejího druhu, kterej je, čistě mezi náma, fakt dost nevychovanej. Akorát jsem jí asi na noc blbě zavřel boudu, tak zdrhla, a fakt se vo ni bojim, dyť tady v lese žije děsná spousta strašlivejch potvor. Neviděli jste náhodou divné stopy? Vypadaj trochu jako kočičí, jenom jsou kapánek větší.“
Naznačil rukama vycházkovou hůl, asi takhle velkou, ale z hlediska děje bylo asi poněkud podstatnější to, že vůdce a po něm i ostatní jezdci přestali na dva pocestné mířit zbraněmi.
„Žel, nejsme posly dobrých zpráv,“ pravil rytíř a nevraživost v jeho tváři nahradila hořká zasmušilost. „Jsem Théowulf, syn Thelmův, a na rozkaz maršála Éomera hlídkujeme v těchto končinách od posledního úplňku. Nejste první, komu se ztratilo zvíře, a obávám se, že ani poslední. Kradou je skřeti a jsou při tom stále smělejší; mysleli jsme, že kradou koně pro Mordor, ale prý zajímají i ohaře a další lovecká zvířata a míří s nimi na druhou stranu, k Bílému čaroději do Železného pasu. Být vámi bych si nedělal plané naděje, Saruman už dávno není na naší straně a zajisté s nimi má zrůdné záměry.“
Nastalo ticho. Vůdce družiny sklopil zrak, jako by chtěl vyjádřit soustrast, starší z cizinců se snažil zorientovat ve všech těch nepovědomých jménech. Mladšímu chvíli trvalo, než promluvil, leč jeho hlas zněl odhodláním do širokého okolí.
„Tak abyste věděl, pane, my ji v tom nenecháme! Žádný špinavý skřeti nebudou chmatat na něco tak nádhernýho, vosobně jim zpřerážim hnáty, že už v životě nezvednou ani svrček.“ Jezdci si vyměnili několik pohledů, od zmatených po pobavené, ale po zbraních znovu nesáhli.
„A tenhleten Saruman to má taky spočítaný. Bílej čaroděj, pche, to zrovna, už vod poslechu je to pěkně černý kvítko...“
„Klid, Rubeusi,“ zastavil ho Newton a obrátil se k Théowulfovi, „najdeme ji a nějak to vyřešíme. Pořád však tak docela nevím, kde že to vlastně jsme. Železný pas mi nic neříká, Mordor jakbysmet, a váš přízvuk mi sice připomíná kolegu z Petergborough, ale to ještě nic neznamená. Jsme ještě pořád ve Skotsku?“ Teď to byl pro změnu Théowulf, kdo se tvářil zmateně, z čehož si Newton vyvodil vše, co potřeboval vědět. Rezignovaně si povzdechl a patrně proklínal toho vtipálka, co jim do cesty nastražil přenášedlo kdoví kam, ale pravda, totiž že byl přenesen dokonce o nějaký ten vesmír vedle, by ho zatím ani ve snu nenapadla.
„Skotsko? Jste v Rohanu,“ pravil Théowulf tím tónem, kterým se mluví na blázny ve snaze jim připomenout realitu, „Železný pas leží dva dny cesty tímhle směrem, ale jen zoufalec by se tam vydal pěšky, ve dvou a přes Fangorn. Lépe uděláte, přidáte-li se k nám na cestě do Edorasu. Naše koně vás uvezou a jsem si jist, že až se Éomer dozví o počínání skřetů, pošle proti Sarumanovi mnoho mužů.“
Hagrid si během jeho řeči začal nervózně kousat dolní ret, jako by chtěl při první vhodné příležitosti protestovat, ovšem Newton si toho včas všiml a vlastním přičiněním nejspíš zabránil velkému nedorozumění.
„Děkujeme za nabídku,“ řekl, „ale tolik času nemáme, tady Rubeus musí zítra stihnout prověrku z obrany proti černé magii. Vyrazíme tedy na vlastní pěst a když Mícu zavčas nenajdeme, pokusíme se alespoň vrátit zpátky domů.“ Jezdci se opět podivovali, těžko říct jestli té prověrce nebo zjevné naivitě páně Scamandera, ale Théowulf je umlčel káravým pohledem.
„Musí pro vás hodně znamenat,“ poznamenal a zamyšleně poplácal svého koně po šíji. „Nebudu vám tedy znovu rozmlouvat pošetilost vašeho konání a popřeji vám hodně zdaru. Slibte mi však, že budete nanejvýš opatrní, Fangorn už není co býval a i stateční muži jej raději s úctou objíždí.“
„Tak to abysme vyrazili,“ zavrčel Hagrid, přehodil si kuši do druhé ruky a nedůvěřivě hleděl do lesa. „Esli nás v tak děsnym lese zastihne tma, jsme nahraný.“
„I vám hodně štěstí,“ dodal ještě Newton, jemuž bylo hloupé odejít bez rozloučení, a teprve po další výměně mírných úklon zamířil za studentem zpátky do lesa. Koně zaržály, skupina vyrazila dál na jih a dusot kopyt po chvíli zcela odezněl. Hvozd jako by na ty dva čekal, tiše a bez hnutí, a když do něj vkročili, přivítal je vlhkým vzduchem a příslibem prastarých tajemství. Po mlze zbyly jen nepatrné chomáčky, stopy na zemi zůstaly v celé své nevýrazné kráse. Tu a tam nalezli část otisku svých bot, prasklou větvičku nebo rozhrnuté listí, to vše v šeru pod mohutnými korunami starých dubů, bříz i borovic.
„Kde myslíte, že jsme?“ prolomil ticho Hagrid, jehož oči hleděly nejen na zem, ale občas i do mezer mezi stromy, jako y každou chvíli očekávaly útok líté stvůry. Kuše mu v rukou neklidně poskakovala.
„Nemám nejmenší tušení,“ připustil překvapivě uvolněně Newton. I on sledoval stopy, ale do lesa hleděl spíš zamyšleně a místy to dokonce vypadalo, že se trochu nudí. „Ale co na tom sejde? Důležité je najít cestu zpátky.“
„A Mícu,“ připomněl mu Hagrid.
„A Mícu,“ zopakoval Newton a usmál se. Kdyby mu včera někdo řekl, že odloží dlouho chystanou přednášku o bazilišcích a vyrazí s jedním ze studentů na neohlášenou výpravu po stopách ztraceného maguára, asi by si klepal na čelo, ale Hagridův výraz, když za ním ráno přišel, ho prostě přesvědčil. Chlapec byl očividně strachy bez sebe a zároveň odhodlaný zvířeti pomoci, když se rozhodl oslovit věhlasného Mloka Scamandera, a ten ho v tom jako bývalý student Mrzimoru prostě nemohl nechat.
Pravda, nečekal, že to bude takhle složité. Očekával, že jednoduše pročešou Zakázaný les, najdou kocoura a na oběd budou zpátky ve škole. Fakt, že je cestou někdo přemístil do neznámého kraje, on si zlomil hůlku a z Micky pořád neviděli ani chlup, mu na náladě moc nepřidával, a to ještě pořád moc nevěřil té věci se skřety. Mizerové proradní to sice byli, ale proč riskovat soukromou válku nějakého čaroděje, když mír jejich kontům jednoznačně prospívá?
„Hele!“ zvolal náhle Hagrid, přerušil tím jeho myšlenkový tok a utíkal po zkroucených kořenech k jednomu stromu kousek stranou jejich původní trasy. Newton se musel chvíli snažit, aby prohlédl lesní šero, ale nakonec si toho všiml také: zhruba ve výšce Hagridových očí tam trčel ve větvi zabodnutý šíp. Zmíněný ho bez váhání vytrhl a než k němu Newton po tom nerovném terénu došel, měl ve věcech jasno.
„Je to šipka z kuše, dost příšerně udělaná, ale vylítla někde tímhle směrem.“
„Skřeti?“ zeptal se Newton a teď už se rovněž rozhlížel poněkud obezřetněji.
„Těžko říct, ti by si snad na lov magickejch zvířat koupili něco kvalitnějšího, ale prohlídnem to.“
Bylo bez debat, že za pokus to stojí. Oba vyrazili, každý svým tempem, naznačeným směrem a pátrali po čemkoliv, co by je mohlo posunout dál. Nemuseli to hledat dlouho, brzy narazili na volné travnaté prostranství a v tamním světle jasně spatřovali stopy boje. Několik menších stromků, které si chtěly místo zabrat pro sebe, bylo vyvráceno, zem na mnohých místech připomínala spíš rozorané pole a i ve zdejších stromech vězelo několik šipek. Ať už se tu ale bil kdokoliv s kýmkoliv, byl dávno pryč, nebo to tak alespoň vypadalo, dokud Hagrid nenašel tělo.
Zaklel, jak se lekl, a než se k němu přidal Newton, pro jistotu do něj párkrát kopl. Vypadalo to trochu jako skřet od Gringottových, jenom větší, vytáhlejší a snad ještě ošklivější. Příčinu smrti nemuseli věšti z křišťálové koule, přes krk a hruď se tomu táhlo několik šrámů od drápů, které málem oddělily hlavu od zbytku trupu a opravdu nenechávaly oběti moc šancí přežít.
„Mícina práce?“ zkoumal rychle Newton a bez jakéhokoliv odporu, což mu Hagrid záviděl, s tělem pohnul, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Fascinovalo ho, protože nic podobného v životě neviděl, a to už něco znamenalo.
„Nejspíš,“ připustil chlapec, očividně přemáhající zvracení. „Musel ji fakt hodně naštvat, jestli vytáhla drápy, jinak je to zlatý zvíře, fakticky.“
„To věřím,“ řekl jen lehce pobaveně Newton, na základě vzdálenosti mezi rýhami se snažil v hlavě rekonstruovat velikost toho zlatého zvířete a na sucho polkl. Jestli takovou bestii někdo naštvat chtěl, musel mít navrch, což znamenalo jediné: těch skřetů na ni bylo mnohem víc. A to zase vysvětlovalo, proč není nikde v okolí a proč zdemolovala kus lesa.
„Míco!“ volal Hagrid, jemuž to očividně tak jednoznačné nepřipadalo, a nadechoval se k dalšímu, tentokrát už pořádnému hulákání na lesy, když v tom ho Newton zarazil.
„Ticho, Rubeusi. Podívej se kolem, takhle by kvůli jednomu hloupému skřetovi les nepřeorala, co myslíš? Muselo jich být hodně, nejspíš ji nějak znehybnili a táhnou do toho Kovového pasu: bude je zpomalovat, takže máme šanci je dohonit.“
Hagrid se zamyšleně podrbal ve vlasech a musel uznat, že na tom něco je. Navíc věděl jeden drobný detail, který byl Newtonovi prozatím skryt, takže o obranných schopnostech Micky rozhodně nepochyboval a spočítal si, že skřetů musel být přinejmenším tucet, spíš ale dva nebo dokonce tři.
„Navíc teď nemusíme být mistři stopaři, abychom je mohli sledovat, podívej!“ řekl a ukázal na okraj prostranství. Nechali mrtvolu mrtvolou, zamířili tam a i jako laikům jim bylo jasné, že právě tamtudy skřeti zmizeli i s úlovkem: kromě stop dvounohých tvorů se tam v blátě nacházely i známky taženého předmětu, velkého a těžkého, takže ho ta hnusná křivá stvoření sotva mohla nést na zádech nebo ramenou. Zatímco Newton si při pohledu na tu jednu stopu říkal, že je nějaká velká, Hagrid děkoval všem známým bohům, že ji ti špinavci nejspíš nadlehčovali a tudíž ještě zdaleka neodpovídala skutečnosti. Nervózně sevřel ruce v pěst a doufal, že ještě chvíli nebude muset s pravdou ven – Newton ji možná pochopí, ale rozhodně je na to ještě dost času.
Beze slova se vydali po stopách a mohli si dovolit trochu zrychlit. Otisky v lesní půdě byly místy díky bahnu i palec hluboké, jinde zase v trávě téměř zmizely, ale dobrodruhové si postupně přeci jen udělali obrázek o tom, co vlastně sledují: soudě podle rozdílné váhy tvořilo skupinku přibližně třicet skřetů podobných tomu, co ho viděli mrtvého, s nimiž se drželi dvě čtveřice lidí nebo něčeho těžšího a v pevnějších botách. Hagrid si všiml, že alespoň jedna čtveřice se vždycky pohybovala podél tažené Micky, takže ji nejspíš nesli na nosítkách zapřených o ramena a stejně jim drhla o zem, ale s jistotou to tvrdit nemohl.
Čím déle stopu sledovali, tím rychleji měl snahu běžet, ale nebylo to nic platné. Pod korunami majestátních stromů panovalo stále stejné šero, slunce už se nejspíš přehouplo přes poledník a z pronásledovaných pořád neviděli ani ucho.
„Kdo by řekl, že jsou skřeti takový atleti, co?“ nadhodil Hagrid, když si všiml, že Newton začíná být u konce s dechem, a chtěl mu dát pár minut k odpočinku.
„Musí je pohánět vidina odměny, jinak si to nedokážu vysvětlil,“ řekl Newton a sedal si na pařez, což se Hagridovi sice nelíbilo, ale zatím se držel. Trpělivost možná nebyla jeho silnou stránkou, dvojnásob když šlo o záchranu lapeného zvířete, ale respektoval přání staršího muže a opřel se o strom.
„Myslíte, že máme šanci je uplatit, když je doženem?“ V očích mu svitla naděje. Všechny scénáře, které si doteď přehrával v hlavě, počítaly s tím, že se s tou bandou ničemů bude prát; mírové řešení ho vůbec nenapadlo.
„Těžko říct,“ pravil Newton a masíroval si lýtka, „myslíš, že jim můžeš nabídnout víc zlata než Bílý čaroděj?“ Možná v tom byla trocha posměchu, ale Hagrid si ničeho nevšiml. Naděje, že to dobře dopadne, byla totiž rázem zase hubená jako pasti – něco našetřeno měl, ale za to sotva koupí panu Scamanderovi novou hůlku, natož aby nabízel astronomické částky za tvora, jehož cena se v jeho očích ani nedá vyčíslit.
„Chcete si odpočinout?“ zeptal se, aby změnil téma a odvedl řeč od své nuzné finanční situace.
„Rozhodně,“ řekl Newton a k Hagridovu mírnému zděšení se rozhlížel po okolí, kde podle všeho hledal místo na krátký spánek, „a dám si dvacet, jinak už daleko nedoběhnu.“
„Ale...“ spustil chlapec, ovšem včas si uvědomil, s kým má tu čest a bez koho by byl nejspíš ztracen ještě mnohem víc, „...tady je to přece hrozně nepohodlné?“ Inu, zkusil to. Newtonovi bylo bezpochyby jasné, jaký myšlenkový pochod této úvaze předcházel, ovšem nenechal se rozhodit.
„Spal jsem i na mnohem horších místech, například když jsme na Islandu katalogizovali tamní trolly.“
„Tak já aspoň rozdělám oheň,“ zabručel Hagrid, položil kuši, chopil se svého loveckého nože a přistoupil k nejbližšímu stromu s jasným záměrem useknout pár větví na zátop.
„To bych nedělal,“ varoval ho klidný hlas ne tak docela z Newtonova směru a obrovi chvíli trvalo, než si všiml, že ho nezná. Prudce se, s nožem stále v ruce, otočil a hledal zdroj, který našel teprve po pár okamžicích. Newtonovi, který poplašeně vyskočil na nohy, to trvalo ještě o vteřinu déle.
„Víte,“ pokračoval hlas a Hagrid už se teď otáčel na jistotu, do koruny nedalekého stromu, kde skutečně spatřil stát jakousi útlou postavu, „ony se ty stromy zatím bránit neumí, ale pamatují si všechno. A co vás teď zahřeje, to by vás v budoucnu mohlo tuze mrzet.“
Byl to hlas mužský, věkem patrně někde mezi Hagridem a Newtonem, a ani jeden z nich neměl potřebu ho zpochybňovat; mluvil klidně, vyrovnaně a jen s mírnou příměsí hrozby. Jeho majitele zatím z větší části krylo šero a listí stromu, jenž si vybral za pozorovatelnu, ale než se Hagrid stihl chopit kuše a namířit, seskočil na zem. Neohroženým krokem vystoupil ze stínu a pomalu pokračoval až k hromotlukovi ozbrojenému nabitou střelnou zbraní.
„Co jste zač?“ vyštěkl chlapec poněkud neurvale a prohlížel si cizince od hlavy k patě. Zprvu se bál, že to bude onen podlý Bílý čaroděj, ale začínalo být zjevné, že tomu tak není. Vlastně nepůsobil nijak hrozivě, vysoký byl vyloženě průměrně, spíš hubený než svalovec a trochu kulhal na levou nohu, což vysvětlovalo tu dlouhou hůl. Na sobě měl ovšem dlouhý, téměř černý plášť, špičatý klobouk stejné barvy a k vizáži archetypálního čaroděje mu tedy scházely jenom vousy, kterých byla jeho mladá tvář zcela prosta.
„Zahradník,“ pravil rázně a otočil se na Newtona, jako by si ho doteď vůbec nevšiml. Hagrid si díky tomu všiml, že vzadu zpod špičatého klobouku vyčuhuje cop dlouhých tmavých vlasů, načež jejich majitel kontroval otázkou vlastní. „Co jste zač vy?“
Hagrid zaváhal, čímž opět dokázal, že představování není jeho silnou stránkou. Na druhou stranu to představovalo ideální příležitost, aby se do věci konečně zapojil i magizoolog.
„Newton Scamander jméno mé,“ řekl a uklonil se, neboť tady už mu v tom nebránilo kopí jako při setkání s Théowulfem, „a tohle je můj nejlepší student, Rubeus Hagrid.“ Zmíněný se málem začal červenat, jelikož mu odborník na magická stvoření nevědomky zalichotil, ale rychle se přiměl soustředit na kuši a zahradníka, ať už to znamenalo cokoliv.
„Ničí synové?“ podivil se podivín a pozvedl obočí, „musíte být zdaleka.“
„To jsme,“ přikývl Hagrid dychtivě a vlastně ani nevěděl proč. „Ale nebojte, nepřišli jsme vám sem na dříví, jenom hledáme jedno moje uteklý a skřetama zajatý zviřátko.“
„Ta stvůra je vaše?“ uchechtl se cizinec, jako by nevěřil vlastním uším, což obratem nepobavilo přítomného cholerika.
„Tak hele!“ rozčílil se Hagrid, píchl ho prstem do hrudi a vůbec si nevšímal rostoucího pobavení v hnědých očích, „Micka není žádná stvůra, je to docela vobyčejná číča, co byla ve špatnou chvíli na špatnym místě a nedostalo se jí pořádný výchovy, když byla eště kůtě. To byste koukal, jak se pod mým vedením zlepšila, i aportovat jsem ji naučil! Takže si ty předsudky nechte na koledu a buď nám pomožte ji vosvobodit, nebo si táhněte zalejvat mrkev, my vás nepotřebujem.“
Když příděl adrenalinu vyprchal, uvědomil si chlapec, že strkat do podivného cizince, který se k nim nepozorovaně připlížil uprostřed nebezpečného lesa, asi není dvakrát moudré, ale co čekat od studenta Nebelvíru, že? Měl ale štěstí, ostatně jako celá řada jiných studentů Nebelvíru, a přežil.
„Vskutku,“ usmál se cizinec, nechal Hagrida stáhnout ruku zpátky k pasu a promnul si bradu, což bez tradičního čarodějského plnovousu působilo poněkud směšně. „Inu, když tak pěkně prosíš, pomůžu vám. Ptáček zpěváček mi totiž pověděl, že spatřil skupinu skřetů s podivným nákladem, a jistě pochopíte, že něco takového ve svém lese prostě tolerovat nebudu.“ Poslední slova drtil mezi zuby a vzápětí zmlkl, jak se otáčel po stopách, a toho využil Newton.
„Bude nám ctí, pane...“ Nejspíš očekával, že se neznámý konečně představí, a ten to kupodivu udělal. Nejprve se tedy tvářil trochu zmateně, leč rychle svou chybu napravil, svým způsobem.
„Mám mnoho jmen v mnoha zemích,“ řekl, „vám ale bude stačit jedno: Vánamo. Tedy Vánamo Téměř Černý, abych byl přesný. Býval jsem Vánamo Zelený, ale v jistých částech lidského světa to má nevhodně politické konotace. Půjdeme?“ Namířil kamenem v hlavici své hole na skřetí stopy, ovšem Newton se moc nadšeně netvářil.
„Eště chvíli, pan Scamandr si potřebuje trošku vodpočinout,“ vysvětlil Hagrid a Vánamo si dotyčného důkladně prohlédl. Tak důkladně, že to v něm vyvolalo potřebu se omluvit za znavené svalstvo, ovšem nejspíš nešlo o pohled kritický, nýbrž diagnostický. Nejnovější přírůstek do družiny totiž obratem sáhl pod plášť, vytáhl koženou čutoru a podal ji znavenému poutníkovi. Hagrid si všiml, že se v jejím téměř černém povrchu nachází vyrytá runa, kterou nedovedl určit, protože studium starověkých run měl v osnovách až příští rok, ale silně mu připomněla velké stříbrné T.
„Co to je?“ ptal se Newton, když čutoru váhavě přebíral.
„Čaj,“ řekl Vánamo záhadně a Newton si po chvilce váhání skutečně přihnul. Pravděpodobně to nebyl tak docela obyčejný čaj: kouzelník se začal dusit, oči mu málem vyletěly z důlků a láhev tak tak udržel. Hagrid se vyděsil, že mu čaroděj právě otrávil opatrovníka, ovšem jakmile se kolem něj prohnal opravdu intenzivní závan bylinek a alkoholu, všiml si, že pan Scamander stále stojí a dýchá. A co víc, že mu únavu v očích vystřídala jiskřička energie a vypadá podstatně lépe než předtím. Sám magizoolog si toho zpočátku nebyl vědom, ale jakmile se přestal dusit a vrátil láhev muži v téměř černém, všiml si, že něco je jinak. Zkusmo se zhoupl na patách, pak poskočil a nakonec pokrčil rameny.
„Radši nechci vědět, z čeho to bylo,“ řekl.
„Stejně je to tajemství,“ usmál se Vánamo, čutoru schoval zpátky do skryté kapsy a otočil se k odchodu tak prudce, že za ním vlál nejen plášť, ale i vlasy. Na to, jak kulhal, se lesem pohyboval překvapivě rychle a elegantně, až mu to Hagrid místy záviděl; zejména když na jednom místě zakopl o kořen a zanesl si do čerstvé rány poctivý příděl tlejícího listí.
„Taky jste se sem dostal náhodou?“ prolomil pak dlouhé ticho Newton, který už to nemohl vydržet. Překypoval energií a dobrou náladou a potřeboval to někde ventilovat, tak proč nezkusit nezávaznou konverzaci, při níž má šanci zjistit trochu o svém novém společníkovi?
„Kdepak, jsem součástí plánu, jako každý čaroděj v tomhle světě,“ řekl Vánamo a ani se na něj nepodíval. Nadále sledoval stopy, jako by si v nich četl všechno včetně jmen jednotlivých skřetů.
„Zjevně ne každý,“ oponoval Newton a s téměř mladickým nadšením skákal z kořene na kořen, „protože my jsme tu vážně omylem.“
„Inu, vy taky nejste čarodějové.“ To kouzelníka poněkud zmátlo. Nepatřil sice mezi ty, co pohrdali mudly, ale byl si celkem jistý, že magii ovládá a že tudíž mudlou není.
„A vy čaroděj jste?“
„Samozřejmě. Mám špičatý klobouk,“ zakřenil se Vánamo a ťukl prstem do zmíněného předmětu na své hlavě.
„Klobouk nedělá čaroděje.“
„Možná, ale znám všechny čaroděje téhle Středozemě a vás jsem nikdy neviděl.“ Newton to chápal čím dál méně a začínal se domnívat, ne tak docela neoprávněně, že ten čaj má ještě další účinky než jenom odstranění únavy.
„Jak můžete znát všechny?“ zeptal se pochybovačně, přeskočil kámen a držel se teď, na rozdíl od Hagrida, trochu blíž jejich průvodci, protože ho odpověď opravdu zajímala.
„Protože jsme sem z Valinoru připluli jednou lodí,“ pravil Vánamo, ale patrně tím tůni vědění ještě víc zakalil, „šest nás bylo ve smrtelných tělech vysláno, abychom pomohli bojovat se sedmým, který kdysi dávno propadl zlu a hrozil ovládnout celý svět. Pět vousatých dědků a já, služebník Vány, takže mě často přehlíželi a mám dojem, že občas i úplně zapomínali. Každý jsme ale přišli s vlastním posláním, takže to vlastně ani nevadilo. Olórin Šedý, služebník Manwëho, se činil nejvíce – jinak by ho sotva posílali zpátky ze smrti, aby ve svém snažení pokračoval. Zrovna včera jsem ho tu potkal a byl jako vyměněný, to znovuzrození mu fakt prospělo. Aiwendil Hnědý, služebník Yavanny, je ale ztracený případ, co radši chrání ježečky a zajíčky, než aby bojoval, a dva Oromëho Modré čaroděje, Alatara a Pallanda, už nikdo neviděl celé dlouhé roky – říká se, že odešli na daleký východ studovat anatomii a chapadlovou magii, ale podle mě jsou to fámy. A poslední, Aulëho služebník Curumo Bílý, začal sám toužit po moci a stalo se z něj zlo srovnatelné s Nepřítelem. Což pro mě byla docela rána, protože než mu jedno z těch koleček v hlavě přeskočilo, měli jsme si vždycky o čem povídat, ať už tady nebo v Železném pasu..“
Nebýt čaje, Newton by po tom výčtu neznámých jmen asi usnul, takhle překvapeně zamrkal, jakmile bylo zmíněno sídlo Bílého čaroděje, a přemýšlel, na co se zeptat jako první. Otázek měl totiž spoustu: jak to, že je tu kouzelníků jen tak málo, proč tu každý někomu slouží a proč si to ještě nevyříkali s tím, co přešel ke zlu? Čaj mu s výběrem moc nepomáhal a k vyřčení otázky nakonec nedošlo.
„Ticho,“ zavelel čaroděj, jako by slyšel myšlenky vířící v Newtonově hlavě, ale ani se neohlédl. Místo toho namířil prstem kamsi dopředu a jeho společníci tam na travnatém paloučku mezi pokřivenými kmeny stromů zahlédli jemné poblikávání světla. Newtona, a o pár okamžiků později i Hagrida, napadlo, že je to pochodeň, ovšem ačkoliv bylo v lese šero, s viditelností až takový problém neměli. Skřeti, zvyklí žít v podzemí, tudíž sotva potřebovali další zdroje světla; muselo se jednat o ohniště, což byla dobrá zpráva – štvanice byla konečně u konce.
Vánamo v tu chvíli začal gestikulovat, ať se přikrčí a následují jej, a obezřetně se menším obloukem přibližoval ke světlu. Kradli se skrz nízké keře, schovávali za tlusté kmeny stromů a plížili mokrým listím. Po nějaké době slyšeli všichni tři lomoz, skřeky a smích, z něhož tuhla krev v žilách, ovšem to je nezastavilo. Do konečné pozice pod převislým břečťanem porostlými větvemi se prakticky doplazili a nalezli v něm kromě drobného hmyzu také levnější a ekologičtější obdobu neviditelného pláště. Skřeti by teď mohli stát třeba na dosah od nich a neviděli by nic než stálezelené lístky.
Nyní se mohli dosyta vynadívat na ležení lupičů a moc nadšeni z toho pohledu nebyli. Nepřátel bylo příliš mnoho, přinejmenším tři tucty těch zdejších ošklivých skřetů a k nim osm rovněž ošklivých, ovšem už podstatně lépe vybavených kolohnátů v těžké zbroji. Právě ti nejvíc řvali a zdálo se, že těm menším velí, což ovšem trojici pozorovatelů ani v nejmenším nepomohlo.
„Ti lotři,“ ujelo náhle domácímu čaroději pod neexistující vousy a oba přespolní kouzelníci se snažili odhadnout, čím přesně si zloději koní a dalších zvířat tento titul vysloužili. Newton se domníval, že předmětem sváru je možná maso opékané na rožni, Hagrid zase sázel na oheň jako takový, před jehož rozděláváním byli ostatně nedávno sami varováni, ovšem pravda byla zjevně ještě někde jinde. Než se stačili zeptat, čaroděj opět ukázal, tentokrát na díru v kmeni nedalekého stromu, která na první pohled vypadala jako dokonale nezajímavá jezevčí nora na břehu malé klikaté říčky.
„Táboří mi přímo před domem!“ V očích mu zaplál spravedlivý hněv, ale zbytek těla dál klidně ležel v zeleném úkrytu. Do protivného dědka, co vyhání děti ze svého trávníku, měl tedy ještě daleko.
„Ale kde je Míca?“ sykl Hagrid, jenž svého drobečka stále nikde neviděl a jeho empatie tak nebyla nejsilnější.
„Támhle.“ Třetí čarodějovo ukázání teď mířilo na balík stranou ležení a daleko od vody, který se k úlevě všech přítomných lehce hýbal. Zvíře tedy podle všeho žilo, problém tkvěl mimo jiné v tom, že bylo jaksi větší než maguár.
„Rubeusi?“ spustil Newton opatrně, ovšem Hagrid byl právě plně zaměstnán předstíráním, že je větev. Možná i pupeny by mu vyrašily, kdyby na to dostal dost času. Upřeně sledoval balík a jeho nádechy a přemýšlel, co teď.
„Víš, šli jsme hledat uprchlou maguářici, nikoliv... co to vlastně je?“ Newton byl možná největším odborníkem na magické tvory v celé Británii, ale poznat zvíře jen na základě velikosti a náznaku kočičí tlapy bylo i na něj moc. Hagrid se naštěstí v tu chvíli nadechl a přeci jen šel s pravdou ven.
„Mantikora,“ přiznal zkroušeně, a ač to svěšení ramen nebylo v břečťanu moc vidět, rozhodně si na něm dal záležet.
„Mantikora?“ zopakoval to Newton s patřičnou dávkou údivu a okamžitě se pohledem vydal k balíku, protože se mu to pochopitelně moc nezdálo. Pravda, jméno a obří kočičí packu to vysvětlovalo dokonale, rozsápaného skřeta taky, jenom v tom spoutaném balíčku chlupů nějak nepoznával křídla a taky onu krvežíznivou prohnanost, jakou se druh zapsal do učebnic jako nejnebezpečnější magické zvíře vůbec.
„Vy jste vážně z daleka,“ zamumlal Vánamo pobaveně, víceméně pro sebe a zatímco ti dva řešili svoje věci, podržel si klobouk a couval kamsi pryč z břečťanového úkrytu.
„Proč jsi mi lhal, že ti utekl maguár?“ Newton si pořád držel jistou grácii, ovšem vliv čaje byl stále zřejmý a on vypadal jaksi dopálenější.
„Tak to zas pozor, já vám vlastně nelhal,“ hájil se chlapec, „já jsem řek, že potřebuju najít ztracenou číču a že vy jste na divoký šelmy expert, maguára jste si vydedukoval vy a já vás v tom jenom nechal.“
„Mohla nás zabít, víš jak jsou mantikory nebezpečné?“
„Vím, pět X, ale Míca ne, ta je hodná, uvidíte sám. Navíc čeká koťata a to je pak až moc hodná, viděl jste sám, že toho skřeta sejmula jen jednoho, i když by jich klidně zvládla zabít dvacet.“
Newton vypadal, že Hagrida střelí jeho vlastní kuší, ale nakonec se ovládl, k čemuž zajisté přispěl i Vánamo. Ne přímo, ale oba zahlédli, jak obchází nedaleké stromy a provádí u nich něco, co si rozhodně zasloužilo jejich pozornost. Vyměnili si tázavé pohledy, rovněž vycouvali a kryti před skřetími hlídkami košatým bukem se vydali za svým čarodějným průvodcem. Nevypadal, že by ho jejich přítomnost jakkoliv vyrušovala; nadále poskakoval mezi několika menšími stromy, cosi si mumlal a sem tam na některý položil ruku.
„Co to...“ Otázka položená poněkud zaskočeným Hagridem byla možná tichá a mířená výhradně na pana Scamandera, to kdyby ono tancování náhodou značilo, že se čaroděj zbláznil, ovšem ani tak nebyla vítaná. Vánamo ji slyšel, rázně zvednutým ukazovákem na ještě rázněji zvednuté ruce dal jasně najevo, ať oba mlčí, a po dalším kolečku dramatického tance měl zjevně jasno. Opět sáhl pod plášť a vylovil černou čutoru s čajem, který ovšem nenabídl svým společníkům ani sobě. Místo toho poklekl před pokřivenou borovici, vylil k jejím kořenům pár kapek zářící tekutiny a s několika slovy v neznámém jazyce šel dál, tentokrát ke stromu listnatému. Hagridovi připomínal jedlý kaštanovník, ale náležitě zdivočelý stoletým růstem v neprobádaném lese. Tam se proces opakoval, dalších pár kapek bylo vyplýtváno a dalších pár slov proneseno, načež se čaroděj se samolibým výrazem obrátil na dva zmatené návštěvníky. Newtonovi se ještě zdálo, že runa na čutoře mírně září, než promluvil.
„Víte, mně nikdy čarování moc nešlo,“ přiznal se jim, opřel se o hůl a vypadal trochu znuděně, „ale umím vařit nejrůznější lektvary a voda z nedaleké hory Tatradhras je kouzelná už sama o sobě, takže bych s dovolením při útoku na skřetí tábor spoléhal na ně.“
„Vy na ně chcete zaútočit?“ podivil se Newton, jenž sice předpokládal, že každý z trojice zvládne s trochou štěstí a momentu překvapení zneškodnit dva nebo tři skřety, ale to pořád nestačilo. Doufal tedy v nějaký magičtější plán, ovšem Vánamo se tvářil záhadně a jenom jeho obavy potvrdil.
„Chci.“
„Ve třech lidech?!“
„Ne tak docela,“ ušklíbl se téměř černý čaroděj, narovnal si na hlavě špičatý klobouk a v tu chvíli se ozvalo zívnutí následované praskáním dřeva. Nebylo to však obyčejné zívnutí a nebylo to obyčejné praskání dřeva: znělo to, jako když se strom probouzí ze stoletého spánku, a znělo to tak možná proto, že přesně to se dělo. V čajem zalité borovici to luplo, větve zapraskaly a z nově otevřené skuliny přibližně uprostřed kmene se vyvalil vzduch vonící po pryskyřici. Oba hosté sledovali, jak se větve kroutí, ohýbají a začínají formovat přibližně humanoidní postavu, a o pár okamžiků později se totéž začalo dít i se stromem druhým. Newtona vlastně ani nepřekvapilo, když se na kmeni otevřely kůrou pokryté oči, ale Hagrid vypadal poněkud nesvůj. Borovice několikrát zkusmo roztáhla a stáhla prsty na stromové obdobě ruky, naježila jehličí a udělala věc na stromy dost nezvyklou, krok vpřed.
Další pohyb byl ještě nezvyklejší, rychlejší a pro dvojici nepříjemnější: strom se naklonil, popadl každého do jedné ruky a bez jakékoliv viditelné námahy je oba zvedl vysoko do vzduchu. Nedržel je nijak pevně, ale ten pohled rozhodně příjemný nebyl a hlavně se nezdálo, že by je chtěl v dohledné době pustit.
Hagrid láteřil a bránil se, co mu síly stačily, ale ani jeho půlobří síla s dřevěným stiskem nic nezmohla; musel zasáhnout čaroděj a naštěstí s tím neotálel příliš dlouho. Přiskočil k tomu, co teď stromu sloužilo jako nohy, udeřil holí do země a spustil na strom hlasem tak hromovým, že z toho tuhla krev v žilách.
„FUJ JE TO! OKAMŽITĚ JE POLOŽ NA ZEM A STYĎ SE!“ Oba zajatci měli pocit, že mu při tom i mírně září oči, ovšem důležitější pro ně byl pohled na neposlušnou borovici. Čaroděj nemusel mluvit dál, strom zjevně jeho slova pochopil, byť se nejdřív styděl a až pak pokládal. Vidět borovici, jak se stydí, za tu chvilku napětí dle Newtonova názoru rozhodně stálo.
„Poslouchejte mě, oba, nebudu to opakovat,“ pokračoval pak Vánamo pomaleji, ale již bez zvýšené hlasitosti, a Hagrid s Newtonem si docela oddechli, když ukázal prstem na stromy a ne na ně. „Támhle za tím bukem číhá tlupa burárum a mají něco, co potřebujeme.“
„Bu-rá-rum,“ opakoval kaštan, nebo co to bylo, a očividně to pro něj byl velký výkon. Díra, ze které ty slabiky vycházely, ostatně nevypadala moc pohyblivě a strom jako takový taky nepůsobil dojmem nejpružnějšího proutku v pomlázce.
„Správně, burárum,“ přikývl Vánamo, „tábor jim můžete rozšlapat jak chcete, je samotné nešetřete, ale jestli poškodíte jejich zajatce, nahlásím vás Stromovousovi, jasné?“
„Hům,“ přikývla stále ještě trochu zahanbená borovice, sklopila korunu a naježila jehličí do výstražné polohy.
„Bu-rÁ-RUM!“ zopakoval své oblíbené slovo kaštan, hněvivě sevřel pěsti, až kůra zapraskala, a vyběhl jako první. Pokud skřeti prve neslyšeli čarodějovo burácení, dusot stromů už je musel probudit určitě a moment překvapení byl tedy ztracen. Nezdálo se však, že by to zdejšímu zahradníkovi vadilo – otočil se na své dva kolegy a vypadal spokojeně.
„Nejsou nejchytřejší, ale na drcení skřetů to stačí, když nad nimi držíte pevnou ruku. Pomůžeme jim? Teď začíná ta pravá legrace.“ Souběžně s dotazem zmizely oba stromy za břečťanovým závěsem a následovalo troubení poplašného rohu.
„Půjčím vám svoji hůlku,“ navrhl Hagrid, zatímco čaroděj dopíjel zbytek čaje, ovšem Newton ho rychle zarazil.
„Nech si ji, mě by neposlechla. Raději mi půjč tu kuši.“ Chlapec nic nenamítal, předal zbraň a sám se chopil své dubové hůlky. Možná byla dlouhá celých šestnáct palců a tedy stejně jako její majitel trochu nadprůměrná, ale ani to nezabránilo Vánamovi se pobaveně ušklíbnout.
„To je rukojeť od deštníku?“ pravil posměšně a provokativně se opřel o svou opravdu poněkud delší hůl, rovněž dubovou.
„Já si nepotřebuju nic kompenzovat,“ odsekl Hagrid a utíkal za stromy, zatímco čaroděj jenom se smíchem kroutil hlavou. Než se trojice zapojila do šarvátky, dokázaly stromy, že větve jsou stejně jako pero mocnější meče. Naježená borovice zakořenila přímo uprostřed palouku a jehličnatými prsty chytala a drtila jednoho skřeta za druhým, kaštan v boji projevil až nečekanou kreativitu, když skákal z místa na místo, některé nepřátele zašlápl, jiné kopl proti masivnímu dubu a pár jich zabil přesně vrženými trnitými plody. Skřetům muselo být naprosto jasné, že nemají nejmenší šanci, ale všechno se seběhlo tak rychle, že na zbabělý úprk už pomyslet nestihli.
Vzduchem létaly šišky, kamení a skřeti, ale kouzelníci si udrželi chladnou hlavu a počínání čaroděje, který jednoduše vběhl do hloučku čtyř nejošklivějších lotrů a začal je mydlit holí, příliš neschvalovali. Netušili totiž, že být čarodějem v tomhle světe znamená bojovat většinou pěkně zblízka, protože s tím kouzlením to tu není až tak horké. Sami tedy upřednostňovali obezřetnější a prokazatelně bezpečnější přístup: Newton to sice s kuší moc neuměl, ale na tuhle vzdálenost se na třetí pokus i trefil, proklál jednoho z těch větších skřetů a před odvetnou palbou ho duchapřítomně bránil Hagrid štítovým kouzlem.
„Míco, vydrž, už si pro tebe, protego!, jdu!“ hulákal chlapec na celý les a přilákal tak na sebe palbu několika dalších kušařů, jimž už by svým slabým štítem sotva zvládl odolávat. Kaštan však šikovně nakopl jednoho dotěrného skřeta, který se mu marně snažil svou křivou šavlí useknout nohu, po jednom ze střelců a zbylých pět vzápětí prostě ušlapal. Ani pak ale nezpomalil, jeho zuřivost neměla konce a ačkoliv měl v sobě už několik šipek a dokonce jednu šavli, ani v nejmenším ho to neomezovalo a dál vesele vykopával ty protivné mrňouse tak vysoko, že na zem dopadli o hodinu později a namrzlí. Dost podobně to vypadalo i na zbytku bojiště, kde jasně vycházelo najevo, že ani sekery nejsou proti oživlým stromům nic platné. Borovice právě dokončovala trhání posledního z těch větších a ošklivějších mizerů na kousky, když posledního přeživšího střelce napadlo zapálit šipky a zkusit je právě na ní, ale ani on moc dobře nepochodil. Strom sice hořet začal, ale stačilo mu skočit do říčky a uhasit se. Než z vody opět vykoukla trochu zčernalá, leč stále naježená hlava, i poslední skřet ležel s hlavou rozdrcenou těžkou holí čarodějovou. Pět minut po zalití dvou pečlivě vybraných stromů tedy bylo po boji a les opět upadl do ticha, za jaké by mnozí platili zlatem. Skřeti byli do jednoho pobiti a mýtinka zdemolována k nepoznání, ovšem les nespěchá.
Hagrid schoval hůlku, na nic se neohlížel a běžel osvobodit tvora, jehož útěkem celá tahle taškařice začala, jeho dva společníci se k němu po chvíli přidali. Řezal provazy nejvyšší možnou rychlostí, aniž by zároveň ohrozil spoutanou, a celou dobu se jí omlouval, až nakonec přeřezal i poslední lanko a mantikora se postavila na nohy. Taková mantikora není úplně malé stvoření a každý, kdo má všech pět pohromadě, by v tu chvíli nejspíš vzal nohy na ramena, protože obří okřídlený lev se štířím ocasem opravdu nevypadá jako něco, co byste chtěli drbat pod bradou.
Micka se napřímila, roztáhla křídla a zařvala na celý les, načež se vrhla po Hagridovi a navzdory všem očekáváním pana Scamandera ho nerozsápala, nýbrž mu začala olizovat tvář. Vypadali tak šťastně, že když borovice nesměle poklepala Vánamovi na rameno, byly na ní vidět obavy, že vyrušuje. Čaroděj nicméně nebyl až tak dojat, otočil se a byl za svou pragmatičnost odměněn ještě jedním balíčkem, mnohem menším.
„Húm,“ řekla borovice, sklopila hlavu a odšourala se zpátky k místu, kde ještě nedávno kořenila. Kaštan se zatím k odchodu neměl, stál kousek stranou, bušil jedním mrtvým skřetem do druhého a vypadal naprosto šťastně.
„Lasička?“ podivil se Vánamo, když začal v osvobozovaném zvířeti číslo dvě rozpoznávat povědomé rysy, a upoutal tak pozornost odborníka na magická zvířata.
„Taky by to mohl být...“
„Drž pec!“
„...dlaždičoun,“ upozornil čaroděje a obtloustlá fretka mu už v půlce věty dala za pravdu. Hagrid, který se doteď intenzivně vítal s nejnebezpečnější šelmou kouzelnického světa, náhle zpozorněl a vyrazil k nim.
„Ty hade, teď je mi to jasný!“ udeřil na šelmičku, která vypadala trochu dotčeně, ovšem to „hovno“ si mohla odpustit, „žádný že jsem Micku blbě zavřel, to tys jí votevřel!“ Následovalo několik nepublikovatelných skřeků, jak se chlupatá potvora bránila, a jejímu zakousnutí vzteklým studentem zabránil až čaroděj. Měl údajně jakýsi návrh, ovšem nejdřív zmizel ve své noře a po chvíli se vrátil s další černou čutorou a dřevěnou bednou.
„Nechte mi toho sprostého skunka tady a dám vám za něj tohle,“ pravil a pokynul Hagridovi, ať se podívá do pootevřené krabičky, „našel jsem to v lesích Ithilienu a něco mi říká, že z něj jednoho dne bude docela macek. Já ho tady neuživím, ale mluvící fretka by se mi docela hodila, přemnožili se tu plchové...“ Hagrid ho už ale neposlouchal, sahal do krabice a vydával zvuky, že by uvnitř člověk čekal dítě. Newton tedy usoudil, že se tam musí skrývat něco extrémně nebezpečného, a měl naprostou pravdu, ovšem o tom později. Jakmile si totiž plácli, Vánamo nelenil, odšpuntoval čutoru a zavelel k přípitku.
„Nechť toto vítězství není poslední!“ S přáním se oba kouzelníci ztotožňovali, takže se jeden po druhém napil, byť trochu méně než sám výrobce, a i Hagrid konečně poznal sílu čarodějného čaje. Síla nápoje ho ovšem poněkud překvapila: zježené vlasy by býval rozchodil, oči mu nakonec z důlků nevylezly, ale kašlat začal tak mocně, že nadále dokázal udržet jen jednu věc. A protože krabice obsahovala jeho nového mazlíčka, úloha obětovaného pěšáka padla na černou čutoru. Láhev chlapci vyletěla z ruky, ve vzduchu se otočila a skončila v řece. Otevřená.
Vánamo téměř znuděným pohledem sledoval její trajektorii po celou dobu letu a svůj komentář omezil na suché „tohle bude průšvih.“ Newton se sice nabídl, že ji zkusí vylovit, ale přes Hagridovo vytrvalé kašlání a skuhrání, že už nikdy nebude pít, nebylo slyšet nic než praskání dřeva podél břehu a zívání menší armády probuzených stromů, huornů.
„Měli byste jít,“ pravil čaroděj, sotva mladý hromotluk znovu získal vládu nad svými plícemi, a i když tím vlastně oba návštěvníky tak trochu vyháněl, nezdálo se, že by mu nějak zvlášť vadili.
„Měli,“ souhlasil Newton při pohledu na všechny ty oživlé duby, osiky, břízy a jeden bez, „ale bohužel pořád nevíme kam.“
„To je jednoduché, přeci zase zpátky,“ pousmál se Vánamo a namířil holí kýženým směrem, „jsem si jistý, že ať už vás sem přeneslo cokoliv, teď vás to zase rádo hodí domů.“
„Snad to najdem ještě za světla,“ řekl Hagrid, jehož pohyblivé stromořadí lehce znervózňovalo, a zdrcený čajem hladil mantikoru po hřívě.
„Půjčil bych vám Loki, ale je teď ustájená v Edorasu, v nestřeženou chvíli mi ji nakryl jeden z Mearas a Fangorn není místo pro březí kobyly,“ omluvil se čaroděj za něco, co žádný z přítomných nechápal, ale netvářil se, že by ho to zvlášť mrzelo. Poslouchal další a další praskot následovaný zíváním a vypadal vlastně docela spokojeně, když vezmeme v potaz, že právě přišel o celou lahev čaje a stromy se mohly brzy začít nudit.
„Po tom čarovnym truňku tam doběhnem co nevidět,“ ujistil ho Hagrid, „děkujem, a kdybyste cokoliv potřeboval, stačí říct.“
„No, je tu jedna věc...“ připustil čaroděj a dlaždičoun toho využil, aby vykřikl cosi nelichotivého o voličích levice, „...kdybyste snad tam u vás viděli nějaké Entky, vyřiďte jim, že nám tady chybí.“
„Entky?“
„Entky. Někomu, kdo nezná tenhle les, se to špatně vysvětluje, ale jestli je uvidíte, poznáte je, věřte mi,“ vysvětlil čaroděj po svém a usmál se, jak jinak než záhadně, „les se konečně probouzí a blíží se velké finále, po kterém nezůstane kámen na kameni. Moc by se nám pak hodily.“
„Dobře, podíváme se po nich. Prozatím ale hodně zdaru, snad se zase šťastně shledáme,“ uklonil se pan Scamander, Hagrid ho napodobil a oba pak s mantikorou, krabicí a trochou čaje v krvi zamířili po stopách zpátky k bludnému kořenu.
Neohlíželi se, takže neviděli, kterak Vánamo s potutelným úsměvem a špačkujícím dlaždičounem mizí v noře a kterak ta nora i se stromem za strašlivého skřípání a nadávání mizí přímo před očima. Nejspíš se do tohoto světa ještě vrátil, probudil Entům dalších pár huornů a po porážce Sarumana obnovil zahrady Železného pasu, ale rozhodně nejdřív pořádně vyvenčil své nové zviřátko.
Dva kouzelníci a mantikora se k přenášedlu po nějaké době skutečně dostali a po druhém, opět víceméně náhodném zakopnutí se skutečně vrátili do svého světa, živí a zdraví. Na druhé straně se prozatím rozloučili, slíbili o celém incidentu pomlčet a Hagrid utíkal sehnat Míce a Aragogovi něco k jídlu, aby chudáčkové nestrádali. Nejprve si však odskočil k takovému drobnému stromku na školním pozemku a stvořil jasný důkaz, že voda z Tatradhrasu má sílu i po přefiltrování ledvinami: Vrbu mlátičku.
O pár tisíc let později a jednu dimenzi doleva proplouvala tím samým místem vikinská loď s kravskou hlavou na přídi. Na stěžni se třepetala červenobíle pruhovaná plachta potrhaná zubem času a bouřkami, posádku tvořil pouze šedovlasý kormidelník v rohaté helmě a blíže neurčitelný počet nadpřirozeně propletených fretek na jeho klíně. Společně sledovali přímý přenos z neviditelné kamery nad fangornským hvozdem a teď, když šou na velkém plátně skončila, vytáhl kormidelník z kapsy malý notýsek. Cosi tam odškrtl, poslal fretčici Kalliopé vyzvednout kameru z jiného světa a podíval se na další bod dlouhého seznamu.
[ ] Väinämöinen a Troubadix
Šibalsky se usmál, několika pohyby kormidla otevřel další časový tunel, zapálil dýmovnici a ostatně soudil, že by Jediland měl být aktualizován.